Přesně jako tomu bylo v ony povodňové dny před patnácti lety. Město bylo zalité vodou, zboží v ochodech plavalo, zásoby ve sklepech domků i paneláků ležely dva metry pod hladinou. Při evakuaci jsme si vzali to nejnutnější: doklady, pár kusů oblečení, něco peněz, léky. Čekali jsme totiž, že za pár hodin jsme doma. A jaký to byl omyl. Moje rodina měla štěstí. Vzali nás pod křídla příbuzní žijící na hradišťském sídlišti Východ. Postarali se také o rodinu dalšího strejdy i mou babičkou a dědu. V malém panelákovém bytě nás najednou žilo patnáct. Dobrých lidí se vleze, říká se. Pravda, ale teprve v takové situaci začnete doceňovat luxus běžného života. Za samozřejmé považujeme, že máme co jíst, pít, kde spát, teče teplá voda, jde elektřina. Vymoženosti moderního života, které dnes, jako bychom zapomněli, jak se bez nich žilo jen pár dnů v roce 1997, nestydatě přehlížíme. Pár kilo brambor na večeři musel tehdy v červenci strejda přinést v batohu na zádech od příbuzných, kteří nám do Starého Města poslali auto se zásobami. Abychom měli jídlo, zásoboval nás po kolejích, jediné suché spojnici Hradiště s civilizací. Povodně byly kruté, ale staly se zkouškou morálních kvalit. Všichni si pamatujeme, kam sahala voda. Pouhých patnáct let od katastrofy si však už nechceme pamatovat, díky čemu jsme povodně zvládli: díky nezištné pomoci, ochotě a vůli udělat správnou věc. To vše by mělo zůstat samozřejmou součástí našich životů.