Taky jsem se dozvěděl, že kurátorem české verse „reality-made“ je sám ředitel NG Milan Knížák, což vlastně ani nemůže překvapit. Zarazilo mě však, že můj otec, umělecký knihvazač, když mě zasvěcoval do principů umělecké tvorby, nikdy o pisoáru v tomto smyslu nehovořil, byť u něho v restauraci Fialka v Kunovicích strávil každodenně dobrou chvíli. Po zhlédnutí dvou posledních děl Slováckého divadla, novodobých inscenací Medey a Fausta, mě napadlo, že by pisoár instalovaný ve vestibulu slovácké kapličky mohl splnit hned dvojí roli.

Jednak roli pisoáru coby uměleckého objektu – a přednosta NG Knížák by jistě poradil, jak mušli správně instalovat, aby umělecký dojem převážil nad přirozeným lidským pudem. Jednak roli praktickou – majitel sjednané instalatérské firmy, by naopak měl být pamětliv toho, aby se do uměleckého objektu dalo i chcát. Muž, který v inscenaci Medeia během celého představení stírá v letištní hale podlahu, by jistě zvládl utřít loužičky po těch, kteří by se do „reality-made“ netrefili.

Nerad dávám najevo, že něco nevím. Proto jsem „reality-–made“ zadal do vyhledávače na internetu. Ten mně otevřel server „Mladá žena“ s nabídkou knihy „Zpověď modelky 1“ a těhotenského kalendáře. Současně jsem se dozvěděl, že „publikování nebo další šíření obsahu serveru je bez písemného souhlasu redakce zakázáno“. Škoda, že takto zodpovědně jako redaktoři nepřistupují ke svým inscenačním opusům také upravovatelé a režiséři divadelní klasiky.

Jiří Jilík