Větrem čechrané klasy zralého obilí připomínají vlasy princezny Zlatovlásky, které umí pobláznit hlavy mužů, jež rozhodně nepatří do pohádky, ale do kabin kombajnů. Na jejich zaprášených tvářích spatříme v tom žňovém čase napětí před bojem nikoliv se sedmihlavým drakem, ale se zralým obilím, jehož klasy se ohýbají k zemi pod tíhou zlatého zrna.

Obilné moře před nimi pokorně ustupuje, zrno vytéká proudem do valníků nákladních aut a traktorů, pole za kombajny zůstává rozčleněné na řádky slámy. Dlaně kombajnérů splývají s volanty moderních pojízdných mlátiček obilí. Mrtvý kov a živý organismus vytvářejí v čase žní jeden celek.

V tom žňovém „představení" nejsou hlavními postavami pouze kombajnéři, ale nejsou v něm ani postavy vedlejší. Každý, kdo v něm hraje a ještě bude hrát nějakou roli, ať už traktorista, řidič nákladního auta, agronom, pracovník na posklizňové lince nebo v několikapatrovém sile, se snaží, aby se jí zhostil co nejlépe. Na každém z nich záleží, zda potlesk statisíců občanů naší vlasti bude bouřlivý nebo ne.

Žádný z aktérů toho žňového představení, kterému nemusí zrovna přát teplé a slunečné počasí, se nebude klanět na otevřené scéně. Odměnou jim budou spokojené tváře nás všech, kteří na výsledky jejich práce čekáme. Na zrno, mouku z něj, ale i na koláče a chleba. Chleba, který je nejdůležitější potravinou a základní jistotou člověka.