Hned první výstavní panel patří Luboši Holému, slavnému horňáckému zpěváku, majstrovi, prošedivělému pánovi s milým úsměvem. Je to devět měsíců, co zemřel. Horňáci tak v lednu přišli o folklorního velikána. Ano, smrt je samozřejmostí. Smutnou, ale samozřejmostí. Když jsem procházel další snímky, tak se mi kus po kuse zjevovaly další samozřejmosti. Dříve jsem neviděl, nebo jsem se možná neuměl dívat na fašankových snímcích z Komně nechyběl starosta v kostýmu hospodáře se svým typickým přátelským výrazem, usmíval jsem se nad krojovanými, sotva narozenými dětmi, které jejich rodiče táhnou v průvodu slavností vína v malých vozíčcích, taky jsem rád viděl rozesmáté tváře cimbálovky s kamarádem Mirkem Potykou na zahájení jakési výstavy.

Právě samozřejmostí je folklorní svět úplně prosycený. Samozřejmostí, kterou my žijící v jejím centru ani nevnímáme. Pro lidi pocházející ze stejné republiky, bydlící třeba jenom sto kilometrů od nás, pak působíme jako mírně exotická výspa. Výspa zpěvu, kamarádství, krásně přátelských vztahů, neuvěřitelně plného života a samozřejmosti. Samozřejmé nám přijde zazpívat si u cimbálu, samozřejmé je umět tradiční tanec, samozřejmé je přihlásit své dítě do folklorního souboru, mít v rodině kroj, samozřejmostí je mít rád víno, a když vře burčák, pozvat celou přespolní rodinu. To vše žijeme jako samozřejmost. Nevěřil jsem, že samozřejmost je tak krásná a důležitá vlastnost. Nechtěl bych bez ní žít.