Uprostřed šicí dílny se tehdy sešli všichni zaměstnanci továrny, aby svému váženému a respektovanému „šéfovi“ s upřímností v srdcích popřáli pevného zdraví a minimálně do stovky další požehnaná léta.

Nečekal to a byl očividně mile překvapen. S obvyklým mladickým úsměvem ve tváři, třímaje v ruce od zaměstnanců právě věnovanou láhev slivovice prohlásil, že až do sta tady být nemusí, stačilo by mu, kdyby se dožil oné baťovsky symbolické devětadevadesátky.

Bohužel, nestalo se tak a tento podnikatelský velikán, jehož rodině bude náš národ ještě dlouho dlužit nejen omluvu, se dříve než si přál, odebral na pravdu Boží.

Od oné památné oslavy jsem se s ním setkal, tak jako spousta pracovníků v Baťově výrobní divizi v Dolním Němčí, ještě několikrát. Vždy sršel energií a svým chováním dával jasně najevo, že do starého železa ještě zdaleka nepatří.

A měl pravdu. Jeho osobnost se podle mého názoru ve starém železe zapomnění neobjeví nikdy. Takové, kteří se nevzdávají ani tehdy, když je vlastní spoluobčané oberou o majetek i domov, národ později potřebuje jako sůl. V dobách historické nepřízně osudu se totiž právě Baťové obvykle stávají základním kamenem, na němž stavět budoucnost dalších generací dává smysl.