Uprostřed demonstrace, ostře vymezené vůči současnému vedení České republiky, v Poslanecké sněmovně držícímu většinu hlasů jen s podporou komunistů, jsem zaznamenal jeden mimořádně zajímavý úkaz.

Řeč je o rétorickém zjevení, jímž se tam stal nejmladší z řečníků, student právnické fakulty Václav Janík. Právě on totiž evidentně mluvil z duše drtivé většiny přítomných, které uchvátil svou pozitivní vizí budoucnosti.

V ní mluvil především o smyslu demokracie, jež podle něj tkví mimo jiné v tom, že si přestaneme nadávat do kaváren, koblihářů a podobných blbostí, ale budeme se snažit chápat rozdíly v chápání světa těch druhých.

„A nebudeme pořád jen zamčeni ve svých sociálních bublinách, protože každý z nás má pro své názory nějaké důvody. Nesouhlasit s nimi je jednoduché, ale pochopit je vyžaduje empatii a trpělivost, a někdy i ústupek,“ řekl do mikrofonu v závěru své řeči, po níž se mezi přítomnými na náměstí prohnala bouřlivá vlna souhlasu.

A pak že mladí nemají vize…