A bylo to i kvůli tomu, že ze svých výprav po exotických zemích neohroženě do tuzemska reportovali zprávy plné zajímavých zážitků.

Cestování do kapitalistické ciziny bylo totiž za minulého režimu radikálně omezeno.

Většinou jen ti prověření se mohli tu a tam vypravit za Železnou oponu, na Západ, a vybaveni takzvaným devizovým příslibem (možností vyměnit si za československé koruny zahraniční měnu) a výjezdní doložkou (povolením vycestovat), okusili závan svobodného světa za ostnatými dráty socialistické hraniční linie.

Koneckonců této hořké zkušenosti neunikla ani dvojice našich populárních cestovatelů, jimž režim v roce 1969 zakázal vycestovat, publikovat a účastnit se veřejného života.

To vše za to, že se otevřeně postavili proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy i proti následné normalizaci.

Tak jako pro většinu národa se i pro ně vše změnilo až po roce 1989, kdy Miroslav Zikmund pokračoval dál ve svých cestách za poznáním.

Já jsem se s ním osobně potkal až v lednu 2012 ve zlínském divadle, kde jsme oba byli posluchači přednášky spisovatele Ericha von Dänikena.

Při ní jsem pochopil, kam až sahá věhlas cestovatele Miroslava Zikmunda.

Na jeho otázku z publika, mu světoznámý záhadolog odvětil ve stoje a s mírným úklonem: „Je mi velkou ctí odpovědět na dotaz tak vyhlášenému cestovateli, jakým jste vy, pane Zikmunde