Píšu pořád, v podstatě od chvíle, kdy jsem se to naučil. Ještě jako žák základní školy jsem začal spolupracovat s týdeníkem regionálního významu Sedlčanský kraj. Nejdříve zadarmo, pak za honoráře. Byly to první rozhovory, reportáže, zjištění, že s tím digitálem se dají dělat docela dobrý fotky a fasování „kouzelné“ vesty press, se kterou jsem mohl jít při závodech na Sedlčanské kotlině fotit prakticky kamkoliv.
Rok a půl jsem strávil v redakci Ekolistu, naučil jsem se tam lépe psát, hodně se dbalo na objektivnost a nestranný pohled a navíc jsem zjistil, že ekologické smýšlení je mi vlastně docela blízké. Nejvíce mě bavila elektromobilita, ale ani výlet v motorovém člunu s Greenpeace nebyl špatný.
Velkou zálibou, která mě provází už přes patnáct let, je běhání. Cílem nebývá cukrárna nebo hospoda, ale prostě cedule s nápisem cíl. Je to sport, který se dá provozovat kdekoliv a kdykoliv, není finančně náročný a skvěle se při něm pročistí hlava. Navíc jsem pár závodů vyhrál, ale to už byl jen bonus navíc.
Ve volném čase, kdy nic nepíšu ani nikde neběhám, jsem rád s rodinou. Někdy vyrazíme na výlet, jindy se zabavíme doma. Hraček máme tolik, že by se za ně nemusela stydět ani menší školka, a naše tříletá Adélka pořád něco vypráví – to má po mně. A zdá se, že roční Filípek bude taky výřečný.
S Jihlavským deníkem spolupracuji od podzimu 2016, od ledna 2018 jsem členem redakce. A psaní mě prostě baví. Mám rád, když sednu k prázdné stránce, začnu psát a vše mi do sebe zapadá jako mozaika. Občas také něco vyfotím – třeba jen na mobil, třeba jen vrtulník, který přistál u nás v městysi. Snad to není úplně nejhorší.