„Já se od útlého dětství strachy třásl, když jsem někde spatřil jen kapičku krve. Zabít nějaké zvíře, to u mě nepřipadalo v úvahu. Jenže manželčin táta, zanícený nimrod, předseda a hospodář mysliveckého sdružení v Kostelanech, chtěl mít ze svého zetě myslivce, nikoliv pilota aeroklubu. A tak mě donutil, abych si udělal zkoušky z myslivosti,“ vybavuje si František Moštěk vzpomínky na cestu do řad myslivců. S přibývajícími lety se přestával chvět, když někde spatřil kapku zvířecí krve.

Střelecké ostruhy získával pod vedením zkušených myslivců-střelců, Vratislava Slováčka a Stanislava Otta. „Na myslivecké střelnici u Salaše se ze mne stal střelec-notorik. Dokud jsem měl peníze na náboje, dotud jsem na asfaltové holuby pálil. Nejlépe jsem si ale vždycky zastřílel na pestře zbarvené bažantí kohouty v židlochovické, strážnické, vnorovské či dubňanské bažantnici. Po jednom honu jich tam v šedesátých letech 20. století bylo na výřadu šest i sedm stovek,“ vzpomíná na veselejší doby podzimních honů na drobnou zvěř František Moštěk.

Jedním dechem vychrlí, že za jednu velice úspěšnou loveckou sezonu na drobnou zvěř „poslal“ na výřady v Židlochovicích a ve Strážnici na šest tisíc bažantů a čtyři stovky zajíců.

„Při mém prvním honu na bažanty jsem v roli střelce vystřílel sedmdesát nábojů. Teprve tím posledním jsem zasáhl bažantího kohouta. Tak to alespoň tvrdili myslivci, kteří ze svých brokovnic na pernatce také vypálili,“ svěřuje se František Moštěk, pro nějž se myslivost stala druhým já se vším všudy, co tento pojem přináší.

Správcem salašské myslivecké střelnice byl od roku 1966 do 1976, od 2001 dosud. Mnoho pěkných mysliveckých zážitků prožil za svého 12letého působení leteckého technika a obchodního zástupce Letu Kunovice v bývalém Sovětském svazu, kde se stal vítězem střeleckého závodu Pohár osvobození. Ze skromností sobě vlastní se nimrod Moštěk zmínil o svých úspěších ve střelbách na loveckém skeetu či baterii.

„Absolvoval jsem hodně závodů i ve střelbě z kulových zbraní. V roce 1971 jsem byl dokonce v této disciplíně oblastním přeborníkem a několik let jsem se pak držel do šestého místa v republice,“ spíše konstatuje, než se kostelanský myslivec chlubí.

Jeho sbírka trofejí ulovené zvěře čítala desítky lebek s parožím jelenů a srnců. Z dvanáctiletého pobytu v Rusku si přivezl i několik trofejí ze čtyřiceti ulovených losů.

„Většinu trofejí ulovené zvěře, které jsem měl ve sklepní v místnosti našeho domu, mně v roce 1997 poničila běsnící povodeň,“ hořekuje dlouholetý předseda střelecké komise Okresního mysliveckého spolku Uherské Hradiště. S předsednictvím skončil kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu letos v létě.

S úctou bere do rukou kultovní dýku Evenků, která spatřilo světlo světa před staletími na Kamčatce. Přivezl si ji jako servisní technik někdejšího Letu Kunovice z poloostrova na Dálném východě mezi Beringovým a Ochotským mořem.

„Nůž se na ruském poloostrově dědil z otce na syna. Pokud bylo v rodině více synů, kultovní dýku dostal ten prvorozený. Pro ty další musel jejich otec nechat vyrobit dýky nové,“ shrnuje v kostce dědictví Tunguzů František Moštěk.

Vzácnou dýku koupil za kopejku od staříka, který měl pouze dcery.

„Protože dýku darovat nelze, musel by si ji vzít muž s sebou do hrobu. To ale nechtěl, takže mi ji za setinu rublu prodal, ale velice těžko se s ní loučil. Abych dostál tradici, měl bych dýku předat synovi. Jenže mám pouze dceru, takže by měl nůž putovat se mnou do hrobu. Tam jej ale nechci, abych se tam o něj náhodou nepořezal,“ dodává s pousmáním správce myslivecké střelnice u Salaše.