Předchozí
1 z 7
Další

Kolik je to tomu vlastně let? Pětasedmdesát. Už tolik? Sedmdesát pět let od osvobození Československa v květnu1945 uplynul už hezký kousek lidského života. Většina z těch mladších si to ani nepamatuje, nemůže pamatovat. Znají to jen z knížek, filmů a vyprávění.

Dagmar Doleželová.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

„Jakých bylo mých sedmdesát pět let? To je otázka!

Pěkných, i když byly mezi nimi i velmi těžké a smutné okamžiky. Ale na ty nerada vzpomínám,“ začíná listovat v pomyslné knize svého života Dagmar Doleželová, která se v Podolí narodila manželům Anně a Josefu Skráškovým a dosud v rodné vesnici žije.

Se svojí babičkou a maminkou, učitelkou, se Dagmar věnovala od útlého mládí ručním a domácím pracím, pozorování přírody, sběru léčivých bylin, udržování tradic, práci v hospodářství, na zahradě i na poli.

Dagmar Doleželová z Podolí.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

„Získala jsem tak mnoho praktických zkušeností, které se mi v životě mockrát hodily a které mně také nakonec při rozhodování, co po ukončení Gymnázia v Uherském Hradišti bude dál, nasměrovaly na dráhu učitelky. První mojí ,kantorskou štací´ byla Základní škola v Nivnici, v níž jsem brzy zapadla do kolektivu zkušených učitelů,“ svěřuje se paní Dagmar, vzpomínajíce na své kolegy i žáky ve Veletinách, Míkovicích a Popovicích. S některými se dodneška navštěvuje. Těmi, které osud zavál čas do vzdálenějších míst Česka, komunikuje prostřednictvím Facebooku či e-mailu.

Dagmar Doleželová (zleva), v kroji její dcera Dagmar Vacková a zprava starostka Podolí.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

„Když se mi v 80. letech minulého století naskytla možnost pracovat jako tajemnice Okresního sboru pro občanské záležitosti Uherské Hradiště, mohla jsem se pak několik let potkávat s úžasnými, milými a obětavými lidmi, kteří pracovali ve ,sborech´ všech obcí hradišťského okresu. S láskou připravovali vítání občánků, setkání rodáků, oslavy jubilantů, zlaté svatby a podobně. Snažili se potěšit a udělat radost svým spoluobčanům. Ráda a s úctou na jejich obřady vzpomínám,“ řekne spokojeně Dagmar Doleželová.

Dagmar Doleželová v Klubu dobré pohody Podolí.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

Byť měla všechna dosavadní zaměstnání náročná na čas, vždycky se věnovala i mnoha aktivitám v obci. Rozdávala mezi lidmi radost, smích, touhu, vnitřní sílu, skromnost, pocit štěstí, ale také se nechávala od života mile překvapovat.

Dagmar Doleželová s vnoučaty.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

„Těch činností v obci jsem měla ještě víc, ale to není důležité. Práce s lidmi a pro lidi, zvláště pro děti, mě vždycky bavila a dělala jsem ji ráda. Samozřejmě bych to všechno nemohla zvládnout bez obětavé pomoci manžela a našich tří dětí, které se do různých akcí a aktivit zapojovali také,“ spíše konstatuje, než se paní Dagmar chlubí. Jedním dechem podotkne, že se ani v čase koronavirové krize nenudí.

Dagmar Doleželová z Podolí.Zdroj: Deník / Zdeněk Skalička

„Ještě mám před sebou hodně činností, které bych ráda také jednou uskutečnila. Snad mi to zdraví a čas dovolí,“ řekne s pousmáním stále aktivní Podolanka.