Tam mě přivítala bez jakýchkoliv „hvězdných manýrů“ a na mé otázky odpovídala v pohodě a bez emocí. Nijak dramaticky nehodnotila ani okolnosti svého podpisu pod peticí Několik vět v červnu 1989, po němž jí komunistický režim zakázal vystupovat.

Vyrůstala jste na Ostravsku, odkud jste pak zamířila na studia. Za jak dlouho se vám podařilo zbavit ostravského dialektu?

Já si nemyslím, že jsem ho měla. My jsme doma mluvili celkem spisovně.

Dokážete s návratem do svého rodného kraje přepnout a začít mluvit tak, jak je tam zvykem, tedy kratce?

Snažím se, ale už spolužáci ve škole mi říkávali, abych nemluvila dialektem, že ode mě zní spíš srandovně.

Pojí vás se Slováckem nějaký rodinný či přátelský vztah?

Kdysi jsem tady na Slovácku měla velkého kamaráda, který už bohužel umřel. Hrál ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jmenoval se Waltr Řehoř, byl mojí platonickou láskou a oba jsme pocházeli ze stejné vesnice.

Poprvé jste na sebe pěvecky upozornila v soutěži Hledáme nové talenty. Jak hodnotíte v souvislosti s touto vaší zkušeností podobné současné projekty typu Česko hledá superstar či Česko Slovensko má talent. Dají se vůbec nějak srovnávat s pořadem, který byl před 48 lety klíčový pro vás?

Určitě. Myslím si, že jsou pro začínající zpěváky pořád stejně důležité. Jenomže se mi zdá, že tehdy to tím, že jste se umístil nebo vyhrál, pro vás všechno teprve začalo, zatímco dnes mám pocit, že když ta soutěž končí, že končí i zájem o toho zpěváka, a to mi přijde docela nelítostné.

Koncertovala jste v sálech kulturních domů napříč celou republikou. Řada z nich se za ta léta vůbec nezměnila a dodnes nezapřou svou vnitřní či venkovní podobou rukopis socialistických architektů. Nepřipadají vám proto některé z nich, že je znáte doslova jako své boty?

Nemám ten pocit, protože přiznám se, těch sálů je tolik, že si je příliš nepamatuju.

V červnu 1989 jste jako jedna z prvních představitelek tehdejší popkultury u nás podepsala petici Několik vět, v níž hnutí Charta 77 požadovalo propuštění politických vězňů a svobodu slova. Reakce komunistického režimu na sebe nenechala dlouho čekat a vy jste až do jeho pádu nesměla veřejně vystupovat. Přibližte, prosím, okolnosti, za jakých jste svůj podpis pod petici přidala…

To bylo velice jednoduché. Byla jsem tehdy na představení v divadle Sklep a tam akorát kluci tu petici měli. Tak mi ji dali přečíst. Já si ji přečetla a po představení jsem ji podepsala.

S klidným srdcem?

Mně to nepřipadalo, že by ta petice měla být nějak kontroverzní. Byly v ní docela obyčejné, běžné a normální požadavky. Nemyslela jsem si, že ten můj podpis vyvolá takovou reakci.

A jak jste ten následný zákaz tehdy vnímala?

Byla to pro mě pořádná šlupka. Nemyslela jsem si, že to dojde až tak daleko. Už právě proto, že jsem z umělců nebyla sama, kdo to podepsal. Ale nakonec ten můj podpis, to pro ně bylo soustíčko, poněvadž jsem tehdy byla na vrcholu popularity.

Jak na vás působil onen památný projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku?

To už jsem měla zaracha a jenom jsem se tomu smála. Humorné mi to sice nepřišlo, ale působilo to v jistém smyslu legračně. Pak se z toho stal bestseller, všichni si ho pouštěli, s čímž jsem také nepočítala. Nebylo to příjemné období, nevzpomínám na ně ráda, vypadalo to pro mě docela beznadějně, protože hrozilo, že nebudu moct dál dělat to, co mám ráda.

No a pak, když jste v listopadu 1989 společně s Jaroslavem Hutkou, zpívala hymnu na Václavském náměstí, neměla jste pocit zadostiučinění?

Měla jsem radost z toho, že se stalo, co se stalo, ale že bych to brala v souvislosti se zadostiučiněním, to ne.

Nedávno jste spolu s manželem slavili společná životní jubilea, která dávají dohromady 120 let. Pokud byste se mohla ohlédnout za svojí košatou pěveckou kariérou a dekádami, kdy se vám dařilo víc a těmi mizernějšími, na které období vzpomínáte nejraději a které byste radši nikdy nepotkala?

V životě to je někdy tak, že je nebe pod mrakem, jindy svítí sluníčko. Jednou se někdy podaří něco líp, jindy něco hůř, ale že bych ze svého uplynulého života chtěla některá období vymazat, tak to vůbec nemám.

Existuje někdo, s kým byste si moc přála nějakou písničku zazpívat společně na jednom pódiu?

Ani ne. Spoustu lidí si poslechnu ráda, ale že bych si s nimi chtěla zazpívat duet, tak to ne.

Zpěvačka Hana Zagorová se narodila 6. září 1946 v Petřkovicích na Ostravsku. Poprvé na sebe pěvecky upozornila v roce 1963 v ostravské soutěži Hledáme nové talenty. Po Lucii Bílé drží nejvíce ocenění Zlatý slavík v kategorii zpěvačka, stala se držitelkou devíti Zlatých slavíků v řadě od roku 1977 až do roku 1985. Koncertovala s Karlem Gottem, Evou Pilarovou nebo s Vaškem Neckářem. Prvním manželem Hany Zagorové byl v letech 1986 1992 tanečník a baletní mistr Vlastimil Harapes. Jejím druhým manželem je od 30. května 1992 slovenský tenorista Štefan Margita, kvůli kterému dokonce na pár let přerušila svou kariéru. Hana Zagorová za svou kariéru nazpívala více než 800 písní, vydala přes patnáct řadových LP desek, deset CD. Na koncertních turné projela kromě České a Slovenské republiky celou Evropu, střední Asii, Střední a Severní Ameriku. Získala několik zlatých a platinových desek, cen a uznání u nás i v zahraničí.