Besedu se statečnou  ženou z Brna, která přežila krutosti v GULAGu na Sibiři, odstartoval čtvrthodinový audiovizuální snímek, natočený Českou televizí o fungování smrtícího systému sovětských represí a jeho výkonných složek s názvem Čechoslováci v GULAGu.

„Od pořadatelů besedy mám na vyprávění o hrůzách v GULAGu nejen na Sibiři, které jsou popsány v knize Krvavé jahody, pouze hodinu, ale na podrobnější vylíčení těch krutostí, které jsme tam se sestrou Naďou zažily, by bylo potřeba mnohem víc času,“ řekla hned úvodem svého vypravování o bezbřehé lidské zrůdnosti v GULAGu i strastiplné cestě do něj Věra Sosnarová.

Do gulagu ji jako čtrnáctiletou, její devítiletou sestru Naďu a jejich maminku Ljubu Mělkinovou, ale i mnoho československých občanů, zavlekla hned po osvobození Rudou armádou v roce 1945 sovětská NKVD.

„Odvezli nás na sportovní stadion v Budapešti, odtud do Bukurešti a pak v takzvaných dobytčácích na Sibiř. Přímo ve vagoně mě několikrát znásilnili. A tak tomu bylo i v dřevěných barácích bez oken v lágrech. V jednom se tísnilo až padesát lidí. I tři ožralí bachaři se na nás vystřídali, pak nás dokopali a ještě pomočili,“ přiblížila s pláčem trauma žen paní Sosnarová a vehnala slzy do očí mnoha posluchačům v sále.

Její maminka po třech měsících útrap, kácení a opracování stromů v lese zešílela.

„Jedné noci stála nade mnou a sestrou se sekyrou v ruce s tím, že nás zabije. Utekly jsme, ale ráno jsme ji našly za barákem mrtvou v kaluži krve. Asi ji dozorci zastřelili,“ hořekovala paní Sosnarová.

Ona a její sestra Naďa prožila dlouhých osmnáct let v sovětských lágrech a na nucených pracích v azbestových dolech, na rybářské lodi či v ruském kolchoze.

„Ještě dnes mě budí křik lidí, kteří byli bachaři nahnáni do jakési stodoly na okraji tábora, a tu pak zapálili. Hygiena v táboře byla hrozná. Zaživa nás po celém těle žraly vši. Já i sestra jsme onemocněly tyfem,“ vzpomínala na utrpení v GULAGu paní Sosnarová, ale i na mnoho z těch, kteří tam byli otráveni nebo zastřeleni.

Ráda ale vzpomíná na spousty zralých jahod a hřibů, které v okolí tábora rostly a po kýblech je tam sbírala.

„Když jsme se se sestrou vrátily v roce 1964 na Moravu, padla jsem na kolen, zulíbala jsme moji rodnou zemi a děkovala Pánu Bohu, že jsme se sestrou gulag přežily,“ svěřila se s pláčem paní Věra.

Po skončení svého vyprávění ochotně podepsala lidem desítky knih s názvem Krvavé jahody s výstižným podtitulem Krutý osud Češky, která zažila 18 let ponižování v ruských gulazích.