Méně je ale známo, že právě před sto lety byl v areálu někdejšího kláštera na Velehradě zřízen Misijní cyrilometoděj­ský ústav.

Vrátíme-lu se zpět do historie, zjistíme, že v roce 1902 z iniciativy Antonína Cyrila Stojana a P. Jana Nepomuka Cibulky SJ, druhého rektora velehradské koleje, se objevila myšlenka zřídit na Velehradě cyrilometodějskou školu, zejména s důrazem na literární činnost a v duchu církví a kulturního bohatství Východu a Západu.

První pokus o zřízení školy na Velehradě byl učiněn v roce 1909, avšak nebylo všechno ještě dobře připraveno. Celých sedm let se muselo čekat, než mohla být škola slavnostně otevřena.

„Iniciativou cyrilometodějských příznivců byl na Velehradě zřízen Misijní cyrilometodějský ústav, který se nejvíce angažoval v přípravných, zejména technických pracích. Škola byla otevřena 15. září 1916, a to v den svátku Sedmibolestné Panny Marie," zalistoval v historii docent Michal Altrichter (51), římskokatolický duchovní jezuitského řádu, vysokoškolský pedagog na Katedře pastorální a spirituální teologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Škola byla založena podle vzoru škol v belgické provincii Tovaryšstva Ježíšova, ale neměla ještě právo veřejnosti a závěrečné zkoušky se museli studenti skládat na gymnáziu v Praze – Bubenči. Ústav na Velehradě byl zatím jeho filiálkou.

„V červenci 1919 povýšil papež Benedikt XV. tuto misijní školu na papežský ústav. Zdůraznil tak její vlastní význam tím, že ji prohlásil před celou církví za svůj ústav a zahrnul ji vedle svého římského Východního ústavu a Ruské koleje v Římě do svých speciálních zájmů," objasnil Michal Altrichter.

V průběhu poloviny 20. století byl několikrát změněn název vzdělávacího ústavu, který byl počátkem třicátých let oddělen od kláštera a dokonce také školní místnosti od ubikací internátu. „Později byla úprava provedena tak, že bylo možné zavést na Velehradě celé gymnázium při misijním ústavu. Adaptace byla složitá a nákladná, ale proběhla úspěšně. I klášter získal na umělecké hodnotě, zejména renovací vestibulu, schodiště a jídelny," vzpomenul Michal Altrichter.

Nacisté spatřovali v činnosti gymnázia nebezpečí pro Říši. Zvlášť působení jezuitů jim bylo trnem v oku. Po násilném přerušení ústavu v letech 1942 až 1945 byl jeho provoz úředně povolen 8. června 1945. Řádové gymnázium na Velehradě zahájilo opět činnost začátkem školního roku 1945 až 1946. O tři roky později byl vydán zákon o jednotném školství, ve kterém bylo uzákoněno, že školy a učiliště jsou státní, a že škola je sama povinna se starat o náboženskou výchovu žáků podle jejich náboženského vyznání. Tímto způsobem byla tedy vládnoucí politickou stranou vyřešena otázka existence církevních škol.

„Slibně se rozvíjející působení ukončila v noci ze 13. na 14. dubna 1950 tzv. Akce K – zásah StB, Sboru národní bezpečnosti a lidových milicí proti mužským klášterům a řeholním společenstvím. Z Velehradu bylo odvezeno 71 řeholníků do internace, 62 studentů bylo nuceno opustit internát. Třídní knihy a katalogy byly 18. prosince 1950 předány řediteli gymnázia v Uherském Hradišti, a tím také skončilo údobí existence misijní školy na Velehradě.

Ve velehradském jezuitském vzdělávacím ústavu působila řada významných osobností. Například P. Vincenc Pernička, kterému v roce 1916 svěřil provinciál úřad rektora velehradské koleje. Výborným kazatelem tu byl P. Antonín Zgarbík, který jako mladý zastupoval provinciála.

V plejádě významných osobností nelze zapomenout na Tomáše kardinála Špidlíka, který byl v roce 1942 přesunut z Benešova u Prahy na Velehrad, kde byl v letech 1945 až 1946 prefektem studentů velehradského gymnázia a vyučoval na něm češtinu a latinu.

„Po více než padesáti letech zahájilo 1. září 2004 v zrekon­struovaném areálu velehradského kláštera Stojanovo gymnázium, jehož zřizovatelem je Arcibiskupství olomoucké," řekl ředitel ústavu Michal Hegr.

Škola podle jeho slov navazuje na staletou kulturní a výchovnou cisterciáckou a jezuitskou tradici spojenou s Velehradem. Na Stojanově gymnáziu mohou studovat chlapci i dívky, věřící i nevěřící, pokud splní kritéria přijímacího řízení a mají touhu spoluvytvářet jednotnou atmosféru školy.

„Výuka na této škole vychází ze stejných učebních plánů, jako mají všechna gymnázia, protože absolvent školy musí být připraven tak, aby byl schopen úspěšně studovat na vysoké škole nebo na vyšší odborné škole, jak je tomu u ostatních gymnázií," neodpustil si poznámku Michal Hegr.

Když se v roce 2008 dočkal po téměř sedmdesáti letech maturit na Velehradě P. Josef Cukr (1917 až 2014), byl nesmírně šťastný. Zavzpomínal, že on na někdejším velehradské gymnázium studoval od roku 1928.

„Maturitu jsem skládal v Kroměříži, někteří spolužáci zase v Praze-Bubenči. První maturitu skládali studenti tehdejšího Řádového československého gymnázia Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě v roce 1939. V roce 1942 byl ústav rozpuštěn a zrušen," zavzpomínal v roce 2008 páter Cukr, který byl na gymnáziu do jeho likvidace vychovatelem.

Oslavy 100. výročí zahájení vzdělávání na Velehradě jsou minulostí. První úspěšné vykročení do druhé stovky mají tedy ve Stojanově gymnáziu od 16. října za sebou.

Do dalších let mají tedy pedagogičtí i nepedagogičtí pracovníci, vychovatelé v domově mládeže, ale i studenti mnoho plánů i úkolů. Vykročení do roku sto prvního je však zastihlo připravené.