V Hradišti nám zakázali hrát na základě anonymu, říká kytarista Invencí Černíček

Eddy byl její součástí dlouhých 14 roků. K rozhovoru s ním jsem se proto nemohl sejít jinde, než v prostředí pro rockery příznačném, v uherskohradiš­ťském StBbaru, kde nám do debaty plné vzpomínek na bigbítová léta, pouštěl z reproduktorů tlumené ševelení hardrockových legend vrchní Jirka Klapko…

Pro většinu lidí je šedesátka věkem, který se rovná dosažení vytoužené mety blízkého výhledu na důchodový věk a tudíž se na něj těší, jak to máte vy s pokořením této věkové hranice?

Člověk jak stárne, tříbí si životní priority, já se ale snažím ten věk nějak zásadně nevnímat. Zatím se cítím zdravý, tak je to v pohodě. Nestěžuji si.

Jako kapela pověsily Invence bigbítové hraní na pomyslný hřebík před jednadvaceti lety, kam se tehdy její členové rozprchli, které hudební formace ještě posílili a kde všude jste pak ještě hrál vy?

Z té sestavy, ve které jsme hráli docela dlouho, odešel nejdřív Vašek Kolaja v roce 1988. Ten emigroval do Kanady. O něco později skončili bubeník Milan Škrabal s druhým kytaristou Jindrou Cilečkem. Já jsem v kapele zůstal s Felixem zhruba do poloviny roku 1993. Dal jsem si půl roku pauzu a pak šel hrát ke Čmelákům, kde jsem vydržel dva roky. Felix ale tehdy s hraním skončil úplně.

Pokud bychom se podívali na vaše hudební začátky, kdy vás hudba oslovila?

Bylo mi čtrnáct, když jsem začal koketovat s kytarou a to už mi zůstalo. Hrát jsem se učil jako samouk. Noty zvládám také, ale nikdy jsem podle nich hrát nepotřeboval…

Jaká kytara byla vaší první?

Samozřejmě to byla elektrická kytara. Až po vojně jsem si ale pořídil pořádnou ibanezku.

Co za skladby jste si už ve svých začátcích na ní brnkal…?

Zeppeliny, Jethro Tull a vůbec všechno, co v těch sedmdesátých letech letělo… Poslouchali jsme to z nahrávek na páskách kotoučáků.

Ve které kapele jste začal hrát a kdy přišly na řadu Invence?

Začínal jsem rok po vojně ve svých třiadvaceti v sedmasedmdesátém v Reflexech. Do Invencí jsem přišel koncem roku 1979.

Popište trochu okolnosti, za jakých jste do Invencí nastupoval…

Končil tam tehdy kytarista Saša Zahradník, kluci za něj hledali náhradu a oslovili mě. Šlo o nabídku, která se neodmítá. Invence tehdy v regionu absolutně kralovaly, a tak jsem možnost s nimi hrát, vnímal jako velikou výzvu. Reakce publika na můj příchod byly pozitivní, a tak jsem si větší pohodu v kapele ani nemohl přát.

Odešel jste z Reflexů ze dne na den?

Ne, ne, nějaký čas jsem s nimi ještě hrál, dokud se nezajel nový kytarista.

Jak širokým repertoárem Invence disponovaly, a jak dlouho vám trvalo, než jste všechny skladby zvládal optimálně?

Šlo zhruba o padesát písniček, které jsem vypiloval poměrně rychle, zhruba během tří měsíců. Zkoušeli jsme tehdy docela často, i třikrát týdně. Některé skladby jsem navíc znal z poslechu.

Hrávali jste především převzaté věci od Iron Maiden, Judas Priest, Scorpions, Rainbow, Deep Purple a dalších, byla nějaká písnička, která by vám nesedla, nebo jste ji nemusel, a naopak, které jste hrál nejraději?

Liboval jsem si v instrumentálně náročných skladbách. Mou oblíbenou byla například Wish You Were Here od Pink Floydů. Dobře se mi také hrály věci od Iron Maiden. Nebavily mě jednoduché skladby.

Většina současných rockových kapel v regionu netuší, že o udělení povolení hrát na zábavách rozhodovaly tzv. přehrávkové komise. Co za lidi v nich seděli, a co obnášelo za povinnosti, jít na „přehrávky"?

Seděli v nich převážně pracovníci klubů kultury. Obecně se ale dá říct, že jsme (Invence) s nimi potíže neměli. Požadovali, abychom jim předali své texty, a oni si z nich vybrali pár písniček, které jsme jim měli zahrát. Vždycky jsme prošli bez problémů.

Kde se „přehrávky" konaly?

Pokaždé někde jinde. Jednou to bylo v Březolupech, pak v Hluku, v Boršicích. Komise si vždycky do určeného kulturního zařízení pozvala víc kapel z okresu, a protože šlo o skupiny spíše zavedené, tak ty s přehrávkami převážně problém neměly.

Kde v našem regionu jste hrávali nejčastěji, kam na vás chodilo nejvíc lidí, a ve kterých částech republiky jste vystupovali také?

Klíčové byly pro nás Staré Město, Kunovice, Kostelany nad Moravou, Ostrožská Nová Ves, Veselsko… Dobré to bylo v zábavovém areálu na Antonínku. Vzpomínám si, že jsme několikrát hráli také v hájku v Dolním Němčí. Na Brodsko jsme jezdili míň. Jednou jsme hráli dokonce i ve Slušovicích. Největší návštěvu ale pamatuji v půli osmdesátých let v zámeckém parku v Bílovicích, tam na nás přišlo rekordních dva a půl tisíce lidí.

V osmdesátých letech ale na vás režimní kulturáci uvalili klatbu a vy jste nesměli hrát. Jak k tomu vůbec došlo, pro jaké území zákaz platil, a kam jinam jste vyráželi hrát svůj bigbít?

To bylo někdy kolem let 1984–1985 na základě jakéhosi anonymu, že na našich zábavách bývá bordel a rvačky. Pravděpodobně šlo ale o pouhou závist, protože na nás chodilo opravdu hodně lidí. Zakázali nám tedy vystupovat v Uherském Hradišti, Kunovicích a ve Starém Městě. Tak jsme pak častěji hrávali na Kroměřížsku. Jezdili jsme do Záhlinic, Mysločovic, Machové a tam to bylo taky dobré.

A tam organizátoři neřešili váš zákaz vystupování na Hradišťsku?

Vůbec. Naopak byli rádi, že jsme pro ně dostupnější.

Za kolik jste tehdy hrávali?

Dělalo to 250 korun pro každého plus cesťák.

Dávali jste z toho něco i do společného banku?

Polovinu jsme odkládali do fondu, ze kterého se pak pořizovaly věci potřebné k doplnění aparatury a na ozvučení. Měli jsme svého zvukaře, ale ten zvučil kompletně naši vlastní aparaturu, ne jak to funguje dnes, kdy si můžete najmout zvukaře i s aparátem.

To jste museli mít v aparatuře utopený balík peněz.

S mixážním pultem, zesilovači, desítkami metrů káblů, reproduktory, mikrofony, to bylo na tehdejší dobu možná i víc než sto tisíc korun… no, balík to byl…

Jak často jste hrávali?

Většinou pátky, soboty. Někdy i středy a neděle.

Proč jste měli tak málo vlastních písniček a jak je možné, že jste nikdy nenahráli žádnou studiovou desku?

Těch vlastních jsme měli možná dohromady pět. Hráli jsme především převzaté věci, ty chtěli lidi slyšet. Textovali je kluci z kapely. Já ne, já jsem nezpíval. No a s tou deskou to nebylo tak jednoduché. Před listopadem 1989 to moc nešlo, a potom jsme to prostě neřešili. Teď je mi to trochu líto. Z té doby zůstaly jen živé záznamy z bigbítů a ty jsou hodně nekvalitní.

Vyjetí jste byli dokonce v Praze na nějaké soutěži kapel.

Ano, to bylo na podzim 1982 na Beatsalonu. Postoupili jsme tam dokonce do druhého kola, které se pak konalo na jaře 1983.

Co to pro vás po návratu na Slovácko znamenalo?

Byla to zkušenost. Poměřili jsme síly s kapelami v Čechách a stali jsme se známějšími i doma na Moravě.

V létě 1993 jste vystupovali naposled. Kde to bylo, co se stalo hlavním důvodem ukončení činnosti kapely a jak dlouho se k tomu schylovalo?

Schylovalo se k tomu zhruba rok. Čím dál víc mezi námi panovaly neshody. Každý chtěl hrát něco jiného. Museli jsme dělat čím dál větší kompromisy a ta muzika také podle toho vypadala. To klima mezi námi už bylo docela špatné…

Jedno z posledních živých vystoupení Invencí, se uskutečnilo na festivalu Retrorock 1997 v sále klubu kultury v Uherském Hradišti. Čím byla tato prezentace regionálních kapel výjimečná?

Už jen tím, že se tam sešly místní kapely, které už roky nehrály.

Sledujete současnou rockovou a metalovou scénu, které z domácích i zahraničních skupin si rád poslechnete?

Ta současná muzika mi moc neříká. Jsem ve věku, kdy se spíš vracím a poslouchám především ty legendy…

Se kterými vyhlášenými kapelami jste se potkali na jednom pódiu?

S Progres 2, s ETC a Vladimírem Mišíkem, s kapelou Kern i s kluky od Titanic.

Vzpomínám si, že v těch letech se to na zábavách pořád rvalo, nemuseli jste kvůli výtržnostem rušit nějaké vystoupení?

Jednou se nám to stalo. Bylo to v Záhlinicích, kde se strhla hodně drsná rvačka. Byli i zranění, sanitky je odvážely. Tam totiž žila docela početná romská komunita, a v takovém případě stačilo málo a už se to mlelo.

Můžete odhadnout, kolik jste mohl absolvovat během své aktivní muzikanstké kariéry koncertů?

Nikdy jsem to nepočítal, ale zkusme. S Reflexy, Invencemi a pak ještě se Čmeláky jsem hrál dohromady osmnáct roků. Ročně šlo zhruba o sto koncertů…za osmnáct let pak bezmála dva tisíce? Tak nějak…