Tak se mluví o inscenaci Tři sestry Antona Pavloviče Čechova, která má v pátek 21. ledna večer premiéru ve Slováckém divadle.

Oproti obvyklému způsobu zkoušení tentokrát herci nedostali text. Pouze si s inscenačním týmem řekli, jaké jsou vztahy mezi postavami, situace a témata, a začali improvizovat. A nepřestanou – každá repríza bude originální a unikátní a herci budou do hry brát své nálady, nečekané situace a jakékoliv překvapení.

Podle režiséra Michala Zetela je nejistota základ divadelního povolání a byl to jeden z důvodů, proč zvolil pro zkoušení inscenace právě tuto nevídanou metodu.

„Je to velké improvizační dobrodružství, o kterém nikdo nikdy přesně neví, jak dopadne,“ říká.

Do titulních úloh sester obsadil Michal Zetel Jitku Hlaváčovou, Pavlínu Hejcmanovou a hostující Mímu Krajčovou. Dále se představí Josef Kubáník, Petra Staňková, Jiří Hejcman, Zdeněk Trčálek, František Maňák, Pavel Majkus a Pavel Hromádka. O výpravu se postarala Eva Jiřikovská, o hudbu Martin Štědroň a dramaturgyní novinky je Iva Šulajová.

Tři sestry

Jeden z nejhranějších titulů moderního dramatu sleduje osudy čtyř sourozenců Prozorovových, žijících po smrti otce v rodinném sídle typického maloměsta. Nejstarší Olga je staropanenská učitelka gymnázia, Máša je ne zrovna šťastně vdaná i zamilovaná současně, Irina touží po opravdové lásce a jediný bratr Andrej se zamiluje a posléze i ožení s dívkou, která rozloží jeho samotného, ovládne dům a izolací zcela likviduje i jeho sestry. Všichni touží po návratu z provincie do centra ‒ do Moskvy, města, odkud pocházejí a které je pro ně symbolem místa, kde se dá prožít štěstí.

V Česku si Tři sestry zahrály velké herecké osobnosti. V oceňované československé televizní inscenaci z roku 1964 se objevila celá plejáda tehdejších filmových hvězd: Viola Zinková jako Olga, Blanka Bohdanová jako Máša a Gabriela Vránová jako Irina. Dále se v inscenaci objevili Vlasta Chramostová, Ilja Racek, Josef Bek nebo Jaroslav Marvan. V posledním nastudování Národního divadla z roku 2016 se v inscenaci Daniela Špinara blýskli například Tereza Vilišová, Jana Stryková, Václav Postránecký, František Němec, Igor Orozovič a další. Mimochodem - kostýmy tenkrát vytvořila Eva Jiřikovská, která je autorkou celé výpravy nejnovější uherskohradišťské inscenace.

Jitka Hlaváčová (Olga) je už 20 let oporou souboru Slováckého divadla. V roce 2020 byla za roli Kostelničky v inscenaci Její pastorkyňa v nejužší nominaci na Cenu Thálie. I toto drama režíroval Michal Zetel.

Pavlína Hejcmanová (Máša) vystudovala muzikálové herectví. Ve stejném roce jako Jitka Hlaváčová se dostala do širší nominace na Cenu Thálie za roli Velmy v muzikál Chicago.

Míma Krajčová (Irina) je studentkou 4. ročníku muzikálového herectví na JAMU. Je tanečnicí, herečkou a především talentovanou zpěvačkou.

Petra Staňková: Nataši říkáme strašná kráva. Moc jsem se do ní nehrnula

Roli Andrejovy manželky Nataši ztvární Petra Staňková. I když má s improvizačním uměním menší zkušenosti, přesto je pro ni práce na Třech sestrách obrovským dobrodružstvím.

„Vždycky je mi na zvracení z toho stresu, když to nemám předem nachystané. Ale když do toho člověk vlítne a osvobodí se, posune hranice, o kterých ani nevěděl, že je má,“ říká herečka, která ve Slováckém divadle září jako Jenůfa v Její pastorkyni nebo Julie v nejslavnějším milostném dramatu Williama Shakespeara.

Petro, jak jste se srovnala se způsobem práce, který absolvujete na Třech sestrách? Měla jste z toho obavy, nebo to pro vás byla spíš pozitivní výzva?
Mně to naprosto vyhovuje! Je to nový způsob hledání postav, jakým jsem ještě na inscenaci nepracovala, tudíž mě hned nadchlo, že do toho Michal Zetel chce jít takhle po hlavě. Baví mě celý ten proces a cítím, že si spíš tak hrajeme, občas se v tom ztrácíme a občas přijdeme na něco nezachytitelného a vzácného tak, jak to u divadla podle mě má být. Moc se těším z toho, že cítím na jevišti, jak jsme tam všichni spolu tady a teď mnohem víc než kdy jindy. Michalovi Zetelovi důvěřuju, že to bude i pro diváky zajímavá podívaná. I když jsem zároveň plná obav z toho, že to nemáme standardně připravené jako ostatní inscenace.

K improvizaci máte blízko. Do jaké míry jste své zkušenosti využila při zkoušení?
Nepřijde mi, že mám s improvizací víc zkušeností než ostatní kolegové. Po pravdě k ní mám spíš respekt a vždycky je mi na zvracení z toho stresu, když něco nemám předem nachystané. Ale když do toho člověk vlítne a osvobodí se, posune hranice, o kterých ani nevěděl, že má, a napadají ho věci, o kterých také netušil, kde je v sobě mohl najít. Což je pak tak krásný pocit, že mu někdy nemůžu odolat a jdu do toho.

Otázka pro režiséra Michala Zetela: O čem jsou podle vás Tři sestry?
„Tyto otázky jsou ošemetné. Jednak by má odpověď mohla vzít divákovi svobodu vidět to po svém, a také jakmile zúžíte dílo tohoto formátu do pár řádků v rozhovoru, myslím tím, když to dokážete, proč to pak vlastně inscenovat? Ale dobrá tedy. Tři sestry jsou o odvaze žít. A taky mohu parafrázovat inspirační zdroj, píseň Depeche Mode Personal Jesus. Domnívám se, že totiž nastává věk, kdy můžeme a budeme moci být každý sám sobě Ježíšem.“

Co je na tom celém pro vás nejtěžší a naopak nejhezčí?
Nejhezčí asi právě to osvobození, kdy jsme si řekli, že nic není špatně a můžeme udělat vlastně cokoliv, což je boží, když se pak zvládne nehodnotit. To je ale při zkoušení důležité dělat vždycky. A zároveň to je těžké, protože to přináší velkou výzvu: mít odvahu do toho jít a nebát se, že budu trapná nebo něco špatně zahraju.

Podle popisu hry je Nataša „záporačka“, která rozloží, co a koho může. Ve vaší inscenaci je ale všechno jinak. Takže - jaká je Nataša?
Nataši pracovně říkáme „strašná kráva“. Jelikož nás obsazovali tak, abychom se na roli hodili, trošku se mi do ní samozřejmě nechtělo (smích). Ale pak jsem si řekla, že každá máme občas dny, kdy víme, že se chováme jako kráva, ale prostě to nejde v tu chvíli stopnout. Já to tak mám, když křičím a vím, že nemám, ale moje cholerická část ve mně je v tu chvíli silnější, i když hlásek v hlavě mi říká: ,,Uklidni se, ty krávo.“ Taky musí být vždycky po mém a ráda mám poslední slovo stejně jako Nataša, takže myslím, že jsem společné vlastnosti našla. Teď se jen nestydět je ukázat na jevišti a pracovat s nimi.

František Maňák: Nejsem si jistý, kde končí František a začíná Verešin

František Maňák, mladá herecká posila uherskohradišťského souboru, hraje postavu Veršina, který má v inscenaci milostný vztah s prostřední sestrou Mášou v podání Pavlíny Hejcmanové.

„V tomto typu projektu, kde má člověk vycházet hlavně ze sebe, je takový emočně plný milostný vztah opravdu něco úplně jiného. Nikdy si nejsem jistý, kde končí Veršenin a začíná František, ani kde je hranice mezi Pavlínkou a Mášou,“ říká. Je ale vděčný, že mu v tomto náročném úkolu hraje protějšek právě zkušená Pavlína Hejcmanová. „Jako herečku jsem ji baštil v každém představení, které jsem viděl, a lidsky si také velmi dobře rozumíme. Nedokážu si představit dělat něco takového s člověkem, se kterým bych si nesedl. Věřím, že to společně zvládneme a že jí dokážu být alespoň z časti takovým hereckým kolegou, jakým je ona mně,“ přeje si František Maňák.

Kulygin Pavla Hromádky vymýšlí básničky přímo na jevišti

„Nomádi si nomádí,
na poušti si dovádí.
Potkáš-li tam Nomáda,
neměj ho za hováda.“

„Šel panáček po cestě,
zalíbil se nevěstě.
A když z cesty sešli,
dál už spolu nešli.
Když panáček zestárnul,
trochu se nám pomátnul.

Místo děvčat má rád hory,
místo sexu plné stoly.“

To jsou jen dvě z básniček, které při zkoušení Tří sester vymyslel Kulygin v podání Pavla Hromádky. Nápad vzešel z improvizace při zkouškách a v dramatu už zůstane. Jaké básničky v každé repríze zazní, se budou muset nechat herci i diváci překvapit.

„Některé verše mám připravené, napadnou mě doma, některé cestou na zkoušku nebo i těsně před vstupem na jeviště. Někdy využiju slovo, které právě v akci na jevišti padne a hodí se mi do verše, tak to hodím do placu přímo při dění na jevišti. A když jsem tuhle neměl nic, zveršoval jsem i to: Dneska nemám básničku/Nemám, nemám, Vašíčku/Dneska nemám báseň/Zarudla mi dáseň,“ usmívá se Pavel Hromádka.

Básničky si herec poznamenává, a tak možná vznikne časem velmi unikátní materiál. „Musím si je co nejdřív napsat. Když to neudělám, brzy se mi z hlavy ztratí. Jsou to někdy fakt úplné blbosti,“ směje se Pavel Hromádka.

Zdroj: Slovácké divadlo