Tomáši, potkala vás opět velká role, právě zkoušíte s Břetislavem Rychlíkem Platonova. Jak probíhalo zkoušení a jak jste se cítil?
Byl jsem velmi nervózní, protože Platonov je strašně těžký kus a ještě pár dnů před premiérou všechno nevypadalo úplně tak, jak by mělo. Nicméně bral jsem to jako fázi zkoušení a věřil jsem, že postupně všechno do sebe zapadne.

Hrajete jednu z hlavních rolí, vesnického učitele Michaila Platonova. Jak byste svou postavu charakterizoval?
Je to takový hejsek, samozvaný filozof, který bohužel skončil jen jako obyčejný učitel, na což se v té době pohlíželo jinak než dnes. Původní název hry je Darebák Platonov, takže je to darebný člověk, který si nebere servítky. Ne že by přímo chtěl, ale své okolí uráží. Taky je to Don Juan, který opět ne, že by jím chtěl být, ale letí na něho ženy a ty ho v podstatě nakonec udolají.



Vnímáte tuhle roli jako protiúkol?
No tak já nejsem takový v civilním životě (směje se). Takže jsem rád, že se můžu s takovou postavou setkat aspoň na jevišti.

Ptám se i proto, že se u divadla říká, že tyhle záporné postavy se hercům hrají nejlépe…
Ano, ty negativní postavy se vždycky hrají líp. Ne že by byl Platonov přímo takový mizera, ale když je postava hodně mnohovrstevnatá, opravdu se hraje líp než klasický kladný hrdina.

Má Platonov nějaké úskalí a co je pro vás při zkoušení nejtěžší?
Čím jsem starší, tím je pro mě těžší naučit se text (směje se). Zatím se asi peru nejvíc s tím, aby moje postava nevyzněla příliš jednostranně, prvoplánově. Aby například urážky, kterými Platonov všechny kolem sebe častuje, nevyzněly jen vulgárně, ale aby bylo vidět i to, že se tímto jednáním ve skutečnosti baví a svému okolí se vysmívá.



Zajímalo by mě, co byla první věc, která vás napadla, když jste si hru přečetl?
Vzpomněl jsem si na inscenaci pražského Divadla pod Palmovkou, kterou jsem viděl ještě jako student JAMU. Hlavní roli Platonova hrál tenkrát Jiří Langmajer, Annu Vojnicevovou Vilma Cibulková. Bylo to fenomenální představení, které mě velmi zasáhlo, takže když jsem si hru poprvé přečetl, byla to první věc, která se mi vynořila v hlavě, a na kterou jsem myslel víc než na samotný text.

Blesklo vám třeba tenkrát hlavou “Platonova bych si rád zahrál”… ?
Ne vůbec, tenkrát jsem byl ještě příliš mladý a na takovou roli bych si ani nepomyslel.

Čechov je ruská klasika. Jaký k ní máte vztah?
Já už jsem her od Čechova odehrál několik. Mezi ty nejvýraznější patří určitě spolupráce s ruskou režisérkou Oxanou Smilkovou, která pracuje vždycky hodně na dřeň a jde do hloubky, což bylo hodně těžké. Čímž nechci říct, že bychom to u Platonova nedělali, jen jde o trochu jiný způsob práce. Ale Čechova mám rád. I když jsou jeho hry ukecané, není všechen ten text samoúčelný a dává smysl.



V Platonovovi účinkuje téměř celý herecký soubor. Máte rád ansámblové inscenace?
Nemám (směje se). Ansámblové inscenace jsou těžké, protože je nás na jevišti hodně, a tím pádem je daleko těžší dát inscenaci takzvaně do kupy. Komorní inscenace jsou mi bližší.

Inscenaci režíruje Břetislav Rychlík, se kterým jste se setkal už při zkoušení Ceny facky. Jak se vám s ním spolupracuje?
Břetislav Rychlík je velký pohodář. Navíc všechno, co říká hercům, dává smysl, takže to není jako u jiných režisérů, kdy musím dlouho přemýšlet, jak to, co říkají, vlastně mysleli. A pokud se nám podaří všechno, co nám říkal o Čechovovi, dostat do naší inscenace, myslím, že to bude stát za to.

JOSEF KAJETÁN