Je nominace na Thálii teď jiná než před lety?

Po deseti letech je to ta nejužší nominace, mezitím bylo několik širších. Tehdy to všechno bylo jakoby mladické, nerozvážné. Teď, jak už je člověk starší, víc si uvědomuje vážnost situace, zodpovědnost a všeobecně si to víc užívá. Tehdy to bylo za muzikál, teď je to za činohru, což mě těší o to víc, že činohru mám vystudovanou. Říká se, že je to královna divadla. Tím nechci snižovat ostatní obory a muzikál už vůbec ne. Mám ho moc rád a myslím, že je to velmi těžká disciplína.

Pocházíte z Přerova, jak jste se dostal do Hradiště?

Je to dlouhá historie, kterou jsem už v několika rozhovorech říkal. Ve čtvrtém ročníku na JAMU jsme hráli v divadelním studiu Marta a tam z nás vychovávali takové skoro hvězdy, takže jsme si každý říkali, že skončíme minimálně v Praze. Já jsem tenkrát dostal nabídku do sedmi divadel, mezi nimi bylo i Slovácké. Tehdy jsem si namyšleně říkal, že půjdu kamkoli jen ne do Hradiště. Hodně jsem chtěl jít do Plzně, dlouho mě ‚natahovali', až mi na konci května řekli, že mě nevezmou. Mezitím jsem velkoryse odmítl všechny ostatní nabídky, takže mě už nikde nechtěli, protože za mě měli náhradu. Zůstalo mi to poslední Slovácké divadlo a já jsem s prosíkem volal panu Stránskému a on mě vzal. Teď jsem za to velmi rád, že to tak dopadlo. Už po roce, co jsem tady působil, jsem si říkal, že to tak mělo být, že jsem za to velmi vděčný.

Hrajete v Hradišti už sedmnáct let…

Když jsem sem přišel, hodně se tu vyměnil soubor. Spousta lidí odešla a přišla nová vlna mladých a divadlo se začalo logicky vyvíjet novým směrem. Začaly se tu dělat vážnější kusy, zvát hostující režiséři a vypracovali jsme se na špičku českého divadla. A pořád se tam držíme, jsem moc rád.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve středu 23. března v tištěné verzi Slováckých novin