Hned za synem Kryštofem, na stupni nejvyšším, je ale role loutkoherce. Ta mu byla předurčena již v mládí a stala se jeho srdci nejbližší. Za všechno prý může televizní pořad pro děti Rozmarýnek.

„Přestože jeho moderátorka Štěpánka Haničincová byla moc milá paní, na čertíkovi Bertíkovi jsem mohl oči nechat. Od té chvíle jsem nevynechal jediný díl,“ vzpomíná na první souznění s loutkou uherskobrodský rodák, který je spjat s místním loutkovým a činoherním Divadlem Brod kde uplatňuje všechny své profesní dovednosti.

Jeho náklonnost k loutkám se prohloubila ve chvíli, kdy držel poprvé v rukou opravdovou marionetu jako dárek k narozeninám od rodičů. A byla to loutka čerta. „Loutky a divadlo samotné mě zkrátka přitahovaly. Odjakživa jsem k nim měl velmi blízko. Když nějaký maňásek pochyběl, neváhal jsem vyrobit nového,“ svěřuje se Švehlík.

Jeho zručnost došla ocenění ve 4. třídě základní školy. V celostátní a v umělecké tvořivosti dětí získal první místo za ručně vyrobenou dřevěnou loutku, která měřila bezmála metr. „Byl to pokus o marionetu. Zřejmě velmi zdařilý, protože mi ji už nevrátili zpět,“ usmívá se loutkoherec.

Gradující úspěchy nechávaly rodiče začínajícího umělce bez povšimnutí. „Až po zhlédnutí Gogolovy Ženitby, kterou jsem jako zbrusu nový vedoucí obnoveného brodského divadla režíroval, mě začali brát vážně.“

Vlohy k umění a komediálnímu talentu prý zdědil i s bratrem po dědovi a pradědečkovi z matčiny strany. Ten býval dokonce obecním bubeníkem, kde se jisté sklony k divadlu a řečnictví dají předpokládat.

Za oponu loutek ho zavedla náhoda. Pro malý počet zájemců se rozpadl divadelní kroužek a ve vedlejším loutkářském hledali pomocníky. „Tak se ze mě stal loutkoherec,“ popisuje své herecké začátky Švehlík. „Přišel jsem na to, že opravdové umění a kulturu lze dělat i jinak. Asi jsem tím praštěný. Divadlo mě o pár let později stejně neminulo. Předávat zážitky dospělému publiku tak jako nejmenší drobotině je stejně krásné,“ přiznává.

Na jevišti se objevuje sporadicky. Pyšný je na své autorské dílko Pocta V+W, ve kterém zdařile spojil slovo s písněmi pánů Voskovce a Wericha. Představení s úspěchem sehrál i na celostátním setkání werichovců. Věrný i nadále zůstává režii, která mu podle něj nedává žádná omezení.

Dálkové studium divadelní vědy, práce učitele literárně dramatického oboru a další aktivity mu zatím brání v uskutečnění životního snu: „Zrežírovat Shakespearovu klasiku Romeo a Julie naprosto odlišně. Více se přiblížit k divadlu hranému v jeho století a každou scénu představit v jiném překladu. To je oč tu běží,“ dodává na závěr divadelní principál.

Marie Beníčková