Přední český filmový a divadelní tvůrce bude se Slováckým divadlem spolupracovat poprvé a na spolupráci se těší. „S ředitelem divadla Michalem Zetelem se známe z brněnského Buranteatru. Vážím si nesmírně jeho rozhodnutí a mého pozvání sem, které ale určitě usnadnila jistota v opoře divácké obce uherskohradišťského divadla,“ dodal Šimon Caban.

Satiru o tom, že společnost, kterou kritizujeme, tvoříme my sami, napsal Šimon Caban přímo pro uherskohradišťský soubor. „On ten text je totiž takový příběh, který se odehrává kdysi, kdesi, ale možná je současný a nedaleko od nás. A není tu jasné, kdo je dobrý, kdo zlý a vlastně teprve naší reakcí na tento děj a postavy v něm se ukazuje, kam která společnost ve svém uvažování a chování směřuje. A v tom vidím to důležité pro samotné představení v dnešní době, pro dnešní diváky,“ upřesnil režisér.

Ke spolupráci přizval Šimon Caban, který k inscenaci vytvořil i scénu, kostýmní výtvarnici Jitku Fleislebr, hudbu složil Darek Král, se kterým režisér a scénograf spolupracoval na inscenaci Sexmise v královéhradeckém Klicperově divadle. Dramaturgie se ujala Markéta Špetíková.

Z hereckých tváří se diváci mohou těšit na Františka Maňáka, Kláru Vojtkovou, Davida Vaculíka, Pavla Hromádku, Irenu Vackovou, Davida Vackeho, Pavlínu Hejcmanovou, Kamilu Zetelovou, Jitku Hlaváčovou a další. Premiéra je naplánována na 13. duben.

Tři otázky pro Šimona Cabana:

Ve Slováckém divadle právě připravujete vlastní hru Kocourkov-Brod. Můžete prozradit víc, o co půjde?

Žijeme v době a místě, kde se odehrávají důležité změny. Je asi biologicky dané, že náš obranný mechanismus nás chrání před vědomím naléhavosti a řešení odkládáme. To, co se nám zdá, že se nás netýká, se ale děje za našimi humny. Jsme součástí Evropy, i když bychom chtěli být zavřeni ve svém obýváku. Jednou za rok se sbalíme a vyjedeme si na dovolenou. Třeba takový last minute zájezd k moři. A najednou jsme s jinými Čechy – sousedy v cizí zemi s cizími mravy. Nejdřív máme pocit, že si všichni rozumí a notují a glosují neznámé prostředí s přezíravým vědomím těch, co ví, že za týden nasednou zase do letadla a odtud zase vypadnou. Někdo se přidá, někdo mlčí. Jednoho večera se vypráví příběh. Zní to jako pohádka, pak jako detektivka a k překvapení posluchačů to nakonec nemá konec. V následných reakcích překvapené společnosti se ukazuje, že ne každý si myslí to samé, ne každý se na to kouká stejně, a už vůbec nezastává ty stejné hodnoty a názory. Jak to tedy vlastně skončí?

Sledujete dění ve Slováckém divadle a měl jste možnost vidět nějaký kus v podání slováckých herců?

Viděl jsem u vás Kříž u potoka a byl jsem nadšený. Musím upřímně přiznat, že jako Pražák jsem vždy mile překvapen, když se někde jinde, než v Praze děje – hraje něco moc dobrého a povedeného. Nesdílím pocit pragocentrismu, naopak rád vyjíždím mimo Prahu, ale čistě časově to ne vždy vychází. A vážím si lidí (vlastně jim trochu závidím), kteří žijí naplno mimo hlavní město. Kříž u potoka byl pro mne povznášejícím překvapením jak po stránce dramaturgické, tak herecké, ale především plným sálem diváků. Přiznám se, že když jsem v hodince před představením procházel téměř liduprázdným náměstím, seděl chvíli v pizzerii s asi čtyřmi hosty, tak jsem pak měl pocit, že všichni obyvatelé Uherského Hradiště jsou v divadle. No, a to je úžasně pozitivní zpráva! O to víc mne to zavazuje k poctivému a radostnému výkonu mého hostování zde.

Co se týče Vaší práce s herci, jaký přístup při tvorbě inscenace upřednostňujete?

Musíme si být partnery. Já osobně jsem se k režii dostal od scénografie, kterou jsem vystudoval u profesora Josefa Svobody. Ale jeho přednášky zahrnovaly témata od filozofie, přes architekturu, umění, morálku a chování až po to divadlo. Divadlo a inscenaci vnímám jako celek, na kterém se podílí spousta lidí, a profesí. Pravdou je, že mám rád velká jeviště, velký prostor, opery, muzikály se spoustou lidí, součástek, jak já s úctou ke všem zúčastněným profesím říkám, ale v poslední době jsem pracoval i jen se dvěma herci (Jitka Schneiderová a Roman Zach v inscenaci Rona Hutchinsona Moje tango v pražském Studiu Dva), nebo dokonce jen s jedním v „one man show“ – Janem Cinou jako Malým princem (tamtéž) v komornějším prostředí a shledávám, že to má také něco do sebe. Pochopitelně!