O návštěvu této výrazné umělecké persony projevily zájem davy lidí. Ty dorazily na páteční vernisáže Theimerových expozic do Galerie Panský dům, Q galerie Františka Chrástka, a nakonec také do Muzea J. A. Komenského, kde slavnostní zahájení vyvrcholilo.

Bylo pozoruhodné, nakolik se ve svých proslovech snažil Ivan Theimer přesvědčit přítomné o nutnosti uvažovat v historických souvislostech a neustále se snažit zasazovat existenci jedinců i národa do širších kontextů. „My jsme na všechny ty kulturní tkaničky, kterými jsme provázáni s Evropou, zapomněli, ale ony jsou strašně důležité pro naši moravskou a českou i slovenskou civilizaci," upozornil.

Pokusil se také vysvětlit důvody toho, proč vytvořil pro Uherský Brod právě obelisk. „Při pohledu na obelisky v Paříži a v Římě jsem si uvědomil, že už v 17. století jsme kamuflovali poselství Egypta a že jsme si s ním hráli. Ale proč? Kvůli té vertikalitě, která jde pořád k tomu slunci. Protože obelisk na rozdíl od pyramidy není hrobka, ale stožár, tedy předmět, který se snaží dotknout slunce a nebe… A to všechno je v tom brodském obelisku skloubeno díky Olomouci, díky mamince, která mi vyprávěla o té mytologii biblické, díky Jardovi Kovandovi a také díky spoustě lidí, kteří mě připravili na to, abych si ten svůj kulturní batoh mohl nést na zádech," řekl Theimer. Ten ve svém hodnocení současné společnosti neskrýval svou rozčarovanost nad nastoupeným vývojovým směrem. „Po těch dvaceti letech jsem si uvědomil, jakým způsobem jsme věřili sentimentu a lásce k umění a jak se to za těch dvacet let v celé Evropě změnilo k něčemu jinému. Třeba když přijíždím z Florencie nebo z Francie, tak vidím, jak se mladá generace zajímá jenom o to, kolik stojí obraz v aukční síni," smutně přiznává sochař, jehož formovalo nejen vzdělání, ale také osudy emigrantů, mezi nimiž považuje za velikány jak architekta Domenica Martinelliho, jehož stavby zdobí i Uherský Brod, tak i J. A. Komenského. „Fascinoval mě osud emigrace, té lodičky, kam vás ta voda zanese, kde vyplavete a jestli někam dojedete. Od Odyssea až po dnešek jde o pořád stejnou story. Ta aktualita té chatrné lodičky se nezměnila," vysvětluje Theimer své vnímání emigračního fenoménu, jehož se sám stal součástí.

Jeho bronzové plastiky, akvarely, kresby a pastely budou v Galerii Panský dům k vidění do půli listopadu, bronzové plastiky, fotografie a kresby v Q galerii a grafiky v Muzeu J. A. Komenského pak lidé budou moct zhlédnout až do 30. listopadu.

Tři otázky pro malíře a sochaře Ivana Theimera

Co pro tebe znamenají návraty do rodné země, od té doby, co jsi ji před 44 lety natrvalo opustil?

No tak návraty jsou vždycky úžasné, ale taky mě trápí. Když jsem jel vlakem z Olomouce do Starého Města a Hradiště, což byly moje cesty do uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, uvědomil jsem si, co znamená podzim a jaro. V Paříži nebo v Itálii jsem vzpomínal, jaké jsou lesy, jak se mění barvy, a to je vždycky ta nostalgie momentu, kdy si člověk uvědomí, že jsme tady proběhli v tom životě tak rychle, protože už tady spousty kamarádů nejsou. Tonda Sládek, můj velký kamarád, tomu říkával, když jsem ho vídával v Paříži: „To je hrozné, v tom lese se začíná kácet."

Od první chvíle, kdy jsem spatřil některé z tvých děl, tak na mě padl smutek, hluboký stesk po arkádii. Takový stesk, jaký provází Evropany už od pádu římské říše, periodicky ve středověku, v renesanci, v baroku, v klasicismu, a nakonec i ve 20. století…

No, ten stesk tam určitě je pokaždé, když vidím výstavy o Řecku, o Římu nebo o Egyptě. Za mlada jsem jezdil k pyramidám a v noci jsem tam viděl momenty, jako je útěk z Egypta, osla, dítě či maminku. A najednou se tam postupem času začaly stavět stěny a kabiny, aby se tam platilo, a najednou vymizel kontakt nejen s tou archeologií, ale i s tím životem kolem. Ten smutek přichází z toho, jak se ta arkádie, ta naše civilizace odevšad ztrácí. Já jsem se teď vrátil z Mongolska a tam jsem viděl tu nostalgii lidí po velbloudech, po volně létajících orlech. Ta naše civilizace se zřejmě rozložila do několika poloh a my nevíme, která z nich je pro nás ta důležitá.

Velký kritik úpadku naší západní civilizace, Roger Scruton, častokrát mluvíval o tom, že stojíme na okraji propasti a ta velká kultura na protějším břehu se od nás nezadržitelně vzdaluje. Ty ses v první polovině 70. let pokusil toto zvrátit. Byl to velký pokus, který tehdy vyvolal velký rozruch. Jak si na to vzpomínáš?

Jakmile jsem přijel do Paříže, okamžitě jsem si uvědomil, že nám chybí přístup ke klasice, že jsme ztratili klasické cítění. Ale klasické cítění není jenom to, že se člověk uzavírá do nějaké škatulky, protože klasicismus egyptský je jiný než gotický, klasicismus renesanční je jiný než barokní. Pokaždé, když se pohybuješ v klasicismu, máš pocit jakéhosi řádu, který může pokračovat. … Jestliže si rozbijeme instrumenty klasicity ve všech disciplínách, tak se ta kultura nezachrání. Já to vidím, protože pracuji i v divadle. Vždycky, když pozoruji orchestr a balet, vidím, jak se to živé umění pozvolna dostává do konfliktuality naší společnosti, která prostě chce na všem vydělávat, což je ale nesmyslné, protože my prostě nemůžeme na všem vydělávat.

V Muzeu J. A. Komenského pokládal otázky ředitel Muzea umění v Olomouci Pavel Zatloukal

Co také Theimer v Brodě řekl

- Všechno si člověk uvědomí až na tom náměstí, jako je to vaše. Na jedné straně zbytky komunismu a socialismu a na druhé straně vidím, kam jsme se dostali dnes s opulentním bohatstvím západní Evropy.

- Když jsem ten pomník nazval Via Lucis Cesta světla, tak ten směr pro mě znamená hodně, protože ten Komenský, to je pokračování Petrarky, Danteho… Je to pokračování v té humanistické tradiční lince, která se nám vždycky připomíná svojí dynamikou toho světla, toho citu, který člověk chce nějakým způsobem zachytit. U toho obelisku šlo o jakousi hru mezi mnou, Kovandou, Chrástkem a ostatními, ve které nebyla žádná machinace, žádná spekulace, to všechno přišlo, jako bychom se všichni hráli na písku. A když ten monument dnes vidím, tak cítím, že v tom není žádný podvod, ani žádné jiné myšlení, které historii Komenského obchází.

- A proč nese obelisk želva? Protože želva je symbolem dlouhověkosti. V Řecku, když se krunýř sundá, stane se z něj harfa. Například v Japonsku je želví krunýř symbolem těhotné ženy. Krunýř je také skořápka, která funguje jako dům.

- Tím prvním, kdo hledal naše vazby na Středozemí i řecko-římskou kulturu, byl zřejmě Karel IV. Když se podíváte na rub jeho kříže, který je na Karlštejně, tak zjistíte, že Karel IV. celý život sbíral mince a medaile od Byzance až po Řecko a celý ten rub kříže má vytapecírovaný těmi vzpomínkami na předešlé kultury. Říkám to proto, abychom si uvědomili kulturní kontexty, z kterých pocházíme a ze kterých vznikla celá naše civilizace.