Čaroval hlasem, rukama i krabičkami pod mikrofony, mezi písněmi bavil publikum. Ve vypjatých kusech se jeho pot vpíjel do prkenné podlahy pódia, pod kterým se tísnily manželské páry středního věku i dvacetileté studentky. Dan Bárta znovu potvrdil, že dokáže svými hudebními projekty oslovit široké spektrum posluchačů. I pro novináře je Bárta čirá radost; nad otázkami přemýšlí a snaží se je zodpovědět opravdově a poctivě.

Jak to vlastně máte po koncertě. Užíváte si pocit triumfu, nebo spíš hledáte chyby a analyzujete, co jste mohl udělat lépe?

Většinou je čas na všechno. Nejdřív euforka a vzápětí to rozebereme. A stejně si to pak každý řeší sám za sebe, to je součást práce.

Vidíte zpětně nějaké chyby na aktuální desce? Člověk si občas říká – tohle jsem mohl udělat jinak.

Upřímně řečeno, od té doby, co jsme to smíchali a přivezli a co jsem to kontroloval jako mastercopy, tak jsem to cédéčko z krabičky s obalem do přehrávače ještě nedal. Ale stejně se s tím už nedá nic dělat.

Přesto, překvapila vás některá aranžmá Roberta Balzara, nebo je ta deska přesně podle vašich představ?

My jsme to dělali hodně dohromady. Robert ty věci stahoval, přemýšlel o nich a potom jsme si říkali: Pojďme to udělat třeba rychle, swingově. Nebylo to tak, že by někdo tu věc přinesl a měl ji už přearanžovanou pro harfu a smyčcové kvarteto, ale je to pořád o tomhle kvarteru, ve kterém jsme. A my když si řekneme, že to je pomalu a na tři, tak si to každý umí představit. Pak se drobně řeší, jestli to bude postavené spíš na figurách, nebo na volném hraní. A v tom jsme se nakonec ve zkušebně vždycky shodli. To tělo práce dělal Robert a já jsem trochu vizionařil o tom, co by se s tou kterou věcí dalo dělat.

Takže když jste ty písničky od AC/DC, The Police a Björk začal jazzmanovi Balzarovi nosit, nemyslel si, že jste se zbláznil?

Ne, vůbec. My jsme o tom tak dlouho mluvili, že jsme všichni věděli, do čeho jdeme. Jen jsme si to neuměli říct konkrétně.

Máte z výsledku radost?

Ale jo, mám radost. Ukázalo se, že to jde a že se k těm věcem dá přistoupit tvůrčím způsobem.

Ta deska není úplně mainstreamová, přesto se velmi dobře prodává. Vy ale ať vytvoříte cokoliv, tak za tím lidi jdou. Jak to děláte?

Já pořád věřím tomu, že je v téhle zemi dost velké procento lidí, kteří jsou dostatečně svobodní, inteligentní a vnímaví na to, aby rozeznali, řekněme, dílo od výrobku. A o to procento lidí se dělím se všemi tvůrci, kteří to dělají jako já, i když ne třeba takovým stylem nebo formou. Mám to podobně jako například Jarek Nohavica nebo Radůza, bigbeatové nebo punkové kapely, které si stojí za svým názorem, nabízejí svou práci a jdou s kůží na trh. Já mám navíc rád, když jsou ty věci hezké ve smyslu dobré formy, takže to je další smysl, který se tomu snažím dát. Aby to bylo v rytmu, ladilo, a kromě toho, že to je doopravdická výpověď, aby to byla ještě normálně hudba ve smyslu struktury zvuku. Naštěstí jsou tady lidé, kteří tomu věří a kteří se skrz to setkávají sami se sebou. Možná právě proto, že to není trendy a poplatné čemukoliv, neponižuje je to tím, že se jich to neptá, co by chtěli slyšet, a tiše to nepředpokládá, že jsou všichni stejně blbí a sežerou každou kravinu.

Kdybyste si mohl udělat radost deskou duetů se svými oblíbenými zpěváky, které byste zvolil?

Nedovedu si představit, že bych do toho chtěl jít. Neznám moc lidí, kteří jsou tak dobří jako já v tom smyslu, že je jich asi padesát procent lepších a padesát procent horších. Takže mě vlastně nenapadá, s kým bych si chtěl zazpívat duet tak, abychom byli rovnocennými partnery. Protože některé lidi bych sestřelil a u jiných si myslím, že by sestřelili oni mě. Byl bych rád, aby se to v průběhu času stávalo v tom smyslu: pojďme si zahrát, a já už bych nemohl utéct z pódia. Pak by se ty duety nashromáždily a zkompilovaly. Spíš tak, než že bych si říkal: Já bych si chtěl strašně zazpívat třeba s Annie Lenox. Ale chtěl bych ty lidi vidět při práci, to by mě bavilo. Vidět je ve studiu a dostat se k nim tak blízko, abychom se o té muzice mohli bavit a případně ji spolu dělat. Jenomže tam je tolik kdyby, že je lepší zahrát si kuličky.

Kdy jste o sobě začal uvažovat jako o muzikantovi?

Myslím, že hned, co jsem začal zpívat. Já jsem si vždycky myslel, že jsem muzikant.

Hudba, kterou v posledních letech děláte, je čím dál jemnější a niternější. Nechybějí vám pořádné rockové vypalovačky jako v dobách Alice?

Já si naopak myslím, že mnohé z písniček, které hrajeme teď, jsou tvrdší, protože jsou rychlejší a člověk musí být úplně přesný. I když je to tišší, je to vypjaté. Není to tak roztrajdané a nedělám jen uá uá na dlouhých plochách. Navíc toho chrapláku jsem se začal před deseti patnácti lety dobrovolně zbavovat. Takže se mi po tom nestýská, už mě to i trošku víc bolí, přece jen hlasivka je sval. Mě baví si zahrát staré písničky s Alicí třeba jednou ročně na nějakém fesťáku, ale spíš kvůli těm klukům než kvůli rocku. A tu techniku hlasu v tom normálně využiju, což neznamená, že bych tam poletoval a dělal nějaké jazzy. Ale můžu být tvrdší ve frázování, což je vždycky lepší.

Když zpíváte, působíte dojmem, že si vytváříte, jak tomu říkají herci, tzv. čtvrtou stěnu – mezi sebou a hledištěm. Pak ale vtipkujete s publikem a je z vás extrovert. Jak se tyhle dvě polohy Dana Bárty perou nebo doplňují?

Pokud jde o samotné zpívání, na to se rád soustředím. Respektive skrz to soustředění se v tom musím ukotvit do té míry, abych se mohl v rámci nějaké jistoty otevřít. Nebýt si jistý tím, co dělám, a hrát to do lidí, to bych nepřežil. Neumím stát na pódiu, nechat hrát playback a otevírat přesně pusu. To si vůbec nedovedu představit, že bych někdy zvládl. Takže čím míň mi to jde, tím víc musím být zavřený a dohledat to, aby to bylo aspoň křehké. Musím to normálně najít.

Co je pro vás víc – pět set lidí v klubu, na které si můžete sáhnout, nebo vyprodaný Strahov?

Mně to je fuk, co se týče prostoru. Ale byl bych úplně blbý, kdybych řekl, že mě nebaví hrát na větším pódiu pro co nejvíc lidí. Dovedu si představit hrát třeba pro pět tisíc lidí. Ne že bych to už nezažil. Třeba i v křehkém tvaru, jako je duo, jsme jen s Robertem hráli na fesťácích nějaké věci z Illustratosphery. A šlo to. Takže je to vlastně úplně jedno. Ten pocit se trochu mění, ale v posledku stejně záleží jen na zvuku.

Kdo je vám bližší – Karel Gott, nebo Vladimír Mišík?

Určitě Mišík.

Amy Winehouse nebo Madonna?

Amy Winehouse.

Marta, nebo Helena?

To je taková mazaná odpověď, ale já jsem z toho měl nejradši Golden Kids. On je to takový rozpor obecně. Helena zpívá hezky a dobře kraviny. A Marta zpívá temně a velkoryse hlubší věci. Tak co si má našinec vybrat, když už se jednou i v té formě zhlíží, ale na obsah ani v nejmenším nerezignuje? Ale v posledku ty hlubší věci jsou závažnější a taky mi přijde, že to je míň obchod. Ale ideál je to spojovat.

Jesus Christ Superstar, nebo Evita?

Myslím, že hudební struktura Evity byla zajímavější. Je to víc pop a je to promyšlenější muzika. Ale k Jesusovi mám hlubší vztah, protože jsem to prožil jako pubertu, aktivně srdcem a ne mozkem. Takže to je zase těžký výběr. Evitu jsem strašně dlouho nehrál a kolikrát si říkám, že bych chtěl po těch deseti letech zkusit, jaké by to bylo teď. Kolik věcí by mi skrz tu hudbu došlo. A Jesuse už jsem odehrál tolikrát, že už to znám hore dole a skrz naskrz. To je těžký. Napsal nějaký chlapík, americký spisovatel, že vjem z uměleckého díla se rozděluje do čtyř kategorií: je to dobré a líbí se mi to. Je to dobré a nelíbí se mi to. Je to špatné a nelíbí se mi to. A je to špatné a líbí se mi to. Takže někde mezi tím, ale je to blízko sebe.

Robert Balzar Trio, nebo Alice?

To se nedá říct, aniž by byl člověk nefér. Ta otázka je nekorektní.

Jaké byly vaše důvody nepřijmout účinkování v obnoveném muzikálu Jesus Christ Superstar?

Já už jsem to prostě prožil. Určitě jste do svého prvního chlapa byla hrozně moc zamilovaná, ale to neznamená, že byste s ním musela začít znova žít. Dát si s ním kafe a být ráda, že se má dobře, to je o.k. Ale nepůjdete do toho znova, když teď máte třeba vztah, který je smysluplný, i když to zdaleka není tak bláznivé a hektické, milý deníčku, srdíčka a omdlívání. A i to je ten důvod, proč to mám pořád rád a proč do toho znova nejdu. Protože si to nechci zkazit a mám rozum. Pro mě to nebyl vrchol kariéry, ale start, který byl skvělý. A jsem rád, že jsem to zažil v době, kdy mi bylo pětadvacet a mohl jsem tomu úplně věřit, propadnout a i se z toho trošku zbláznit. Já bych věděl, že za to dostanu dobře zaplaceno, což by byl teď můj hlavní důvod, a na to tu operu mám moc rád. Já jsem si dokonce tak moc přál, aby mé rozhodnutí bylo takové, že jsem nejdřív rychle vyhlásil, že do toho nejdu a proč, a teď si to musím jen splnit a nepodlehnout tomu pokušení. A taky si uvědomuju, že to ještě nemusím dělat.

Jsou věci, které vám vadí na showbyznysu?

Mně na showbyznysu vadí jenom to, že z lidí dělá debily. Když to úplně zpaušalizuju, tak se svět dělí na dvě skupiny lidí. Jedna by byla ráda, aby lidstvo bylo inteligentnější, vnímavější, citlivější. Druhá skupina si přeje, aby bylo blbější, tupější, materialističtější. A já mám obavu, že většina showbyznysu patří do té druhé poloviny, protože na základě toho jim ty své pitomosti může prodat. Je to řetězec výroba – produkt – odběratel – peníze. To mě moc nebaví a čím déle hraju, tím víc jsem přesvědčen, že je většina showbyznysu tohoto charakteru. Takže já se s ním moc nestýkám, bavím se s muzikanty a spíš řeším vztah umění – řemeslo – dílo – uživatel. A mám to takhle radši. Takhle mi to stačí, že z toho má někdo radost a uvědomuje si, že když mi za to dá nějaké prachy, tak já to nepřestanu dělat.

Co třeba Karel Gott, je to figurka showbyznysu, nebo umělec?

Já vám to řeknu takhle. Karel Gott je na tom tak, že moje pětiletá dcera přišla nedávno domů a říká: pak tam přišel Karel Gott, chtělo se mu na záchod, protože to nevydržel, nadělal si do kalhot. A evidentně nemá vůbec ánung, kdo je to Karel Gott. Vinnetou, Old Shatterhand a Karel Gott, to už nejsou bytosti, ale jevy. Takže já si myslím, že Karel Gott je takový český Chuck Norris. Protože jen Karel umí být na deseti místech najednou a dělit nulou.

Co vy budete dělat, až vám bude sedmdesát?

Já už se na to v sedmdesáti vykašlu. To bych musel být úplný blázen. Já doufám, že budu slyšet, že už to není úplně ono a že to udělám stejně jako teď s tím Jesusem. Že najdu tu sílu a řeknu si: Hochu, tys už to nejlepší zazpíval. Já to vidím tak, že někdy kolem šedesátky začnu pomalu dělat něco jiného, nevím ještě přesně co, ale vyberu si všechny svoje životní pojistky, vydám nějakou bestofku a půjdu od toho. Budu někde sedět, kopat se do zadku, číst knížky a jednou za rok s nějakou malou partou vylezu, postavím si nějaký malý repec ze svých starých věcí, zahraju si deset koncertů, zkásnu to a jedu si zase dál.

Takže šťastný rentiér?

Ne rentiér, normálně skromná bývalá pseudosuperstar.

To už jsme ale daleko, co nejbližší hudební plány?

Až dojedeme tohle turné, tak máme dvě hraní s Illustratospherou, zahraju si jednou s Jardou Duškem vánoční Vizitu, jen tak, aby byla legrace, začne leden, v rychlosti doděláme desku s JARem, já odjedu na tři týdny ven, vrátím se, začneme zkoušet a v březnu jedeme šňůru Illustratosphere s Darinou jako hostem (Darou Rolins, pozn. red.) a pak to půjde furt pryč. Kluci s Robertem budou dělat desku, pojedeme nějakou šňůru na Slovensku, pak už je léto a fesťáky, na podzim zase nějaké tři šňůry, uprostřed prosince začnu nadávat na hudbu, v lednu pojedu někam do háje, v březnu si začnu zase hrát a dvacet let furt stejný systém.

Dovedete si představit, že byste zůstal u rentgenu a chodil do práce s pevnou pracovní dobou?

Já jsem chodil skoro rok do nemocnice s pevnou pracovní dobou a dalo se to vydržet. Ale tohle je samozřejmě lepší. Třeba bych byl mnohem klidnější, ale já jsem neutekl k muzice, protože bych nechtěl mít pevnou pracovní dobu, mě to jenom víc bavilo.

Myslíte, že byste zůstal úplně bez hudby?

To je zase nějaké kdyby, já to nevím. Jsem přesvědčený o tom, že bych to úplně normálně zvládl. Ale talentu se nedá ubránit.

Petra Kučerová