"Mám za to, že diváci se rádi dívají na hry z divadelního prostředí a nahlížejí tak trochu pod pokličku. A v případě Bez roucha jim autor nabídnul rovnou pohled do hektického zákulisí během představení, to skutečně málokdo mimo divadelníky zažije," prozrazuje o komedii režisér.

Za jakých okolností ve vás vzklíčil nápad inscenovat komedii Bez roucha?
Bez roucha je taková moje „osudová komedie". Když mi bylo čtrnáct, táta mě na ni vzal do Činoherního klubu. Do té inscenace jsem se zamiloval, dodnes si ten zážitek pamatuji. A Bez roucha mě od té doby provází. Když jsme hráli divadlo na gymnáziu, nazkoušeli jsme tuhle komedii, což byla moje vůbec první režijní, či spíše „režijní" práce nad cizím textem. Dodnes si myslím, že na gymnaziální amatérský soubor, z nějž tehdy nikdo neměl jakékoliv budoucí umělecké ambice, jsme odvedli slušnou práci.

Ve hře vystupuje i postava režiséra. Nabízí se otázka, jestli jste si jej sám nechtěl i zahrát.
Ano, režiséra Lloyda Dallase jsem si v tom gymnaziálním nastudování opravdu zahrál. Snad proto se s ním cítím spřízněný a jeho chmurám a atakům zoufalství tak strašně rozumím… Pak jsme tuhle inscenaci oprášili ještě po gymplu a potom jsem ji už profesionálně režíroval před časem v Jihlavě. Tahle hra mě prostě nějak neustále provází. Když mi ji dramaturgie Slováckého divadla nabídla, váhal jsem jen chvilku. Nebyl jsem si jistý, jestli není na další ponor do Fraynova mikrosvěta brzo. Ale pak jsem si představil to obsazení, které bych tady mohl mít, a váhání mě přešlo!

Čím si myslíte, že Bez roucha vzbudilo v divadelním světě takový zájem?
Myslím, že tím vším, o čem jsem mluvil. A taky svou unikátní stavbou. Mám za to, že diváci se rádi dívají na hry z divadelního prostředí (stejně jako na filmy z prostředí natáčení) a nahlížejí tak trochu „pod pokličku". A v případě Bez roucha jim autor nabídnul rovnou pohled do hektického zákulisí během představení, to skutečně málokdo mimo divadelníky zažije. A navíc, nic přece nepotěší tolik jako pohled na cizí smůlu.

Jaké spolupracovníky jste si zvolil a jaká byla cesta k výtvarnému konceptu inscenace?
Autorem scény je Karel Čapek, můj stálý spolupracovník už od školy. A cesta byla docela křivolaká. Text samotný má poměrně jednoznačné požadavky na to, jak má scénografie vypadat, počet dveří a de facto jejich rozmístění jsou v podstatě dané. Komplikace nastávají v okamžiku, kdy je třeba vymyslet, jak scénu rychle přestavět naruby a pak zase zpátky, v jedné části hry totiž diváci sledují, co se děje během hraní v zákulisí. A pak jsme hodně přemýšleli nad designem, protože text hodně svádí k tomu udělat klasický „malovaný" interiér trošku kýčovitého střihu, a tomu jsme se chtěli vyhnout.

Kdo vymyslel kostýmy?
Autorkou kostýmů je Petra Krčmářová, se kterou jsme se snažili barevně spíše strohou scénu kontrastně doplnit zářivějšími odstíny. Zatímco my tři jsme v Hradišti nováčky, choreografa Martina Packa, který nám pomáhá s pohybovou stylizací a gagy, už místní diváci můžou znát, stejně jako dramaturgyni Markétu Špetíkovou.

Co je z pohledu režiséra na zkoušení komedie nejtěžší?
Zkoušení komedie je dril, hodinové pilování akcí, které ve výsledku trvají deset vteřin, protože tenhle žánr potřebuje maximální přesnost, především v načasování: replik, pohybů, gest, pohledů. Což je všechno, jen ne zábava. Pro herce je to dost svazující, protože na jejich přesnosti závisí ostatní kolegové. A druhá věc je ta, že komedie ožije až s publikem, teprve v kontaktu s diváky se zjistí, jestli je vůbec vtipná. Nakonec je to všechno v podstatě dost depresivní, po šesti sedmi týdnech zkoušení už není zábavný ani ten nejlepší vtip a režisér se začíná užírat pochybnostmi, jestli náhodou místo lehkonohé frašky nespáchal tíživé sociální drama. A nezjistí to zkrátka dřív než na premiéře. (smích)

A jak prožíváte premiérový den? Máte nějaký svůj obřad?
Premiérový den dost trpím. Tedy já v podstatě trpím od veřejné generálky, po které nastává děsivě hluchých zhruba třicet hodin, kdy už člověk nemá žádnou možnost inscenaci ovlivnit a jen čeká, jak ji diváci přijmou. Mám v té době naprosté volno – a vůbec nevím, jak ho využít. Takže jen tak bloumám a poháním ručičky na hodinkách. Ale když mi někdo vymyslí nějakou činnost, vůbec se jí nebráním a asi tak do půl páté odpoledne jsem celkem komunikativní, pak už je lepší mi neklást intelektuálně náročné otázky a je třeba mě nasměrovat do divadla. Tam se musím tvářit, že jsem děsně v klidu, což nakonec většinou způsobí, že tomu uvěřím, čímž se vlastně všechno vyřeší…

Jak se na novou komedii těší herci?

Už jen 10 dnů zbývá do premiéry bláznivé komedie Bez roucha, která diváky zavede do divadelního zýkulisí a přiblíží divákům situace, které jim většinou bývají skryty. Režisér Šimon Dominik do hlavních rolí obsadil například Irenu Vackovou, Jiřího Hejcmana, Josefa Kubáníka či Martina Vrtáčka.

Jak si práci na novince poslední dva jmenovaní užívají?

„Zkoušení komedie je vždycky ošemetná věc, protože od jisté chvíle nám už nic nepřijde vtipné, což je logické. Když desetkrát uslyšíte stejný vtip, taky se při něm už nesmějete tolik, jako poprvé," prozrazuje Josef Kubáník, jenž vytvoří postavu poněkud přecitlivělého herce, který hraje dvojroli spisovatele a arabského šejka. „Třeba scéna, kdy David Vaculík spadne ze schodů, nám přišla ještě do minulého týdne jedna z nejvtipnějších. Teď už se vůbec nezajímáme, jestli ten pád přežil," dodává herec s nadsázkou.

Nová hra a hlavně pohoda na zkouškách okouzlila i Martina Vrtáčka - ten pro změnu vytvoří postavu unaveného kulisáka. „Se Šimonem Dominikem zkouším poprvé a musím říct, že mi maximálně vyhovuje," říká Vrtáček. „Navíc umí i pochválit, což kolikrát až tak samozřejmé není, ale mně to pomáhá. Cítím se o něco jistější," pokračuje herec.

A co bylo pro herce během zkoušení nejtěžší? „To nechci moc prozrazovat, abych na to zbytečně neupoutal pozornost," zůstává neoblomný Josef Kubáník. „Já jsem rád, že jsme se přesunuli na jeviště do tepla, tak si to teď užívám. Nejtěžší totiž asi bylo vydržet tu zimu v kulturním domě v Míkovicích, kde jsme většinu času zkoušeli. Ale zase budu rád vzpomínat, jak jsme se krásně zahřívali v místní hospůdce. Čajem a kávou, samozřejmě," uzavírá s úsměvem Vrtáček. (kaj)