Dnes jste na roztrhání. Třetí rozhovor během půl hodiny…

To je v pořádku, není to nic proti tomu, co se dělo při premiéře Díry u Hanušovic.

Vítám vás tedy v Uherském Hradišti. Jste tady poprvé?

Ne, já jsem tady byl na vojně.

Hradiště se za tu dobu asi hodně proměnilo.

Půdorys náměstí zůstal, jinak se změnilo skoro všechno (smích). Ale jinak to tu mám moc rád a myslím, že to není jenom nostalgie z dob, kdy jsem tu byl na vojně. Jde cítit, že tady lidi pijí víno, což Hradiště trošku odlišuje.

Byl jste se už podívat ve městě?

Já teprve před hodinou přijel. Vlastně jsem jen přešel z hotelu sem na vernisáž fotografií k našemu filmu.

Znáte Letní filmovou školu, co na ni říkáte?

Zatím nevím, jsem tady poprvé. Více bych vám řekl po dvou dnech, až lépe okusím její atmosféru.

Tak já vám trošku pomůžu. LFŠ je známá blízkým kontaktem mezi diváky a hosty. Vy působíte navenek možná trochu uzavřeně. Nebojíte se?

Ne, kdybych se bál, tak bych večer nemohl vylézt na jeviště.

Máte na mysli představení hry Ucpanej systém, kterou zde večer hrajete (rozhovor vznikal ve středu po obědě – pozn. aut.). Proč zrovna tato inscenace, o které na stránkách Dejvického divadla píšete, že je nejsprostším představením v jeho historii?

To musíte brát jako reklamní slogan. Celé se to odehrává v restauraci čtvrté cenové skupiny, kde se takto mluví běžně. Spíše je to prostředek k dosažení cíleného efektu. Je to sice komedie, ale vážná. Případná vulgarita určitě není samoúčelná. Vlastně jsem se ani nesetkal s lidmi, které by to pohoršovalo.

Od samotného počátku byly všechny lístky na toto představení beznadějně vyprodané, čili nastala stejná situace, jakou znáte z vašeho domovského divadla. Čím to, že máte takový úspěch?

Myslím, že to je zúročení postupných kroků, které děláme. Já v tom divadle působím už osmnáct let. Teď končím jako umělecký šéf, takže kdyby to za tu dobu k ničemu nebylo, tak bych se musel jít zastřelit (smích). Hodně tomu ale přispívá i fakt, že lidi v souboru na sebe slyší a možná i diváci pak vycítí, že to děláme rádi.

Je tato vzájemná harmonie i klíčem k úspěchu seriálu Čtvrtá hvězda nebo vašeho nového filmu?

Víceméně ano, protože jsou to věci, které jsou vůbec poprvé filmově zachyceny. Když tedy nepočítám záznamy divadelních představení. Jsem vlastně hrozně rád, že se atmosféra, humor nebo vidění světa našeho divadla povedly přenést do televize a do filmu.

Bude tedy divadlo v těchto zajetých kolejích pokračovat i nadále?

Po mě teď na místo uměleckého šéfa nastupuje Michal Vajdička a já budu velmi rád, když se bude vyvíjet malinko jinak, než jak ho doposud diváci znají. Myslím, že by to bylo ku prospěchu, protože možná trošku hrozí nebezpečí, že se z něj stane snobské divadlo.

Jak hodláte bojovat proti tomu, aby se z něj snobské divadlo nestalo?

Snažím se, aby se nezvyšovaly cely lístků, což je můj největší boj s ředitelkou. My bychom to divadlo vyprodali, i kdyby stál lístek tisícovku. Já jsem ale zásadně proti tomu, protože by se tím stalo nedostupné třeba pro studenty nebo lidi, kteří by si to prostě nemohli dovolit.

Po mnoha letech režisérské praxe se z vás stal vyhledávaný herec. Jak tuto změnu prožíváte?

Hrozně mě to zajímá, protože je to druhý pohled na režii. Možná tak lépe cítím, co po mě režisér chce, protože si dokážu představit sebe v jeho kůži. Je to pro mě inspirativní a zajímavé. I přesto, že mám často plné kecky práce, když zrovna zkouším nějakou obtížnější roli.

Nestane se vám občas, že zapomenete, že jste zrovna v roli herce, a nefušujete vašim kolegům režisérům takříkajíc do řemesla?

To vůbec ne. Vím, jak je to strašně nepříjemné a zároveň kontraproduktivní, protože pak jeden z dvojice režisér-herec znejistí, což je vlastně začátek konce. Já naopak musím režisérovi plně věřit, snažit se ho pochopit a spíše mu pomáhat a přinášet nápady právě v jeho úhlu pohledu.

S kterým režisérem se vám tedy nejlépe spolupracovalo?

To nedokážu říct. Každý je natolik jiný, že srovnání by bylo neslušné.

Takže vybrat jeden film, v kterém jste působil, bude asi taky těžké.

Na to taky nemám sestavený žádný žebříček. Spíše mám rád charaktery mých postav. Myslím, že třeba takový Alois Nebel je mi hodně blízký.

Ten v roce 2012 na Evropských filmových cenách zvítězil v kategorii celovečerní animovaný film. Byla to pro vás nová zkušenost?

Ani ne. Točilo se běžnou technologií a animace byla přidána až ex post, takže pro mě jako pro herce v tom nebyl rozdíl. Spíš mi byla blízká postava, okolnosti a svět, ve kterém se film odehrával.

Děj je vlastně zasazen do vašeho rodného kraje na Jesenicko. Stejně tak i Díra u Hanušovic. Vracíte se zpátky ke kořenům?

(smích) Myslím, že ne. Já jsem psal Díru u Hanušovic s Lubošem Smékalem, což je psycholog, který se mou chodil na devítiletku. Oba pocházíme z malých vesnic z Jeseníků. Když jsme hledali, o čem budeme psát, tak jsem navrhoval stalking, což mi ale neprošlo. Nakonec jsme se shodli, že nejmíň budeme lhát, když budeme vyprávět o našich společných zážitcích, lidech, které známe, a o prostředí, v kterém jsme vyrůstali. Takže spíše než návrat ke kořenům je to dohoda o tom, co točit.

Jaké vaše vzpomínání tedy bylo?

Hodně jsme se u psaní jednotlivých situací bavili. Teprve potom jsme všechno dávali dohromady a vymýšleli téma. Nakonec trvalo dva roky, než scénář dostal finální podobu.

Budete ve filmovém režírování i nadále pokračovat?

To se uvidí. S Lubošem by nás bavilo, kdyby to bylo úplně něco jiného (smích). A teď nemyslím jenom prostředí, ale i téma, které by nám bylo oběma společné. Ale my ho najdeme a něco ještě napíšeme. Jestli z toho vznikne film nebo divadlo, to nevím.

Co teď plánujete vy osobně, když končíte na pozici uměleckého šéfa v Dejvicích?

V zimě budu režírovat ve Finsku, pak samozřejmě budu hrát v Dejvickém divadle a mám i několik nabídek na hraní ve filmech.

Kde jste se k práci ve Finsku dostal?

Hráli jsme na divadelním festivalu v Tampere, kde si nás vyhlédli lidé z jednoho divadla. Líbilo se jim naše představení a na to konto mě pozvali.

Vy umíte finsky?

Neumím.

Jak se tedy budete dorozumívat?

Zkusím to anglicky (smích).

Vizitka: Miroslav Krobot Narodil se v roce 1951 v Šumperku. Po studiu na brněnské JAMU působil v divadlech v Chebu, Hradci Králové, pražském Realistickém divadle a Národním divadle. Od roku 1996 až do letošku zastával funkci uměleckého šéfa v Dejvickém divadle. Do širšího podvědomí se dostal až v roce 2005 rolí ve filmu Příběhy obyčejného šílenství. Dále ho diváci mohou znát například z filmů Venkovský učitel, Účastníci zájezdu, Muž z Londýna, Alois Nebel nebo Revival . Letos představil svůj první film Díra u Hanušovic. Je ženatý, má tři děti. Jeho dcera Lenka je herečka a již několikrát si spolu zahráli.

LIBOR MALIŠ