Horko těžko totiž v jinak rozlehlých parkovacích stáních u místního Kauflandu a zimního stadionu nacházím alespoň jedno volné místo pro svůj vůz. Nakonec se však můžu konečně vydat nahoru a zase dolů cestou lemovanou vinařskými stánky a vinařskými sklípky.

„Nahoru bych nedoporučovala ani chodit. Je tam asi sto tisíc lidí, neuvěřitelný nával,“ odrazuje mě hned u brány do Vinohradské ulice Eva Šáchová, která přes den vystupovala s Popovjanem na stanovišti mikroregionu Dolní Poolšaví. Sama vyřešila situaci přímo šalamounsky „Tady hned za branou hrají Falešnice. Doporučuju zůstat tady, na nic lepšího beztak nejde nahoře narazit,“ snaží se mi poradit.

„Faktem je, že dál mě čeká jenom stoupání, fronty a davy lidí,“ na chvíli se nechávám zviklat ve svém odhodlání vůbec poprvé dojít až na konec ulice při slavnostech vína. Nakonec se ale na výpravu i přes varování dávám a hned první metry vlastně nedělám nic jiného, než se věnuji nazdárkování. „Nazdar,“ mávám na bývalého spolužáka stojícího na boku cesty. „Čau,“ vzápětí odpovídám známému ze Starého Města. Proces rychlé a efektivní výměny obligátního pozdravu se v prvních pěti minutách směrem na vrchol opakuje několikrát.

To už se ale pomalu přibližuji k největšímu stanu Vinohradské ulice, který už tradičně leží u centra SYNOTu. Letos se na ochutnávce Národní výstavy vín sešlo od jednasedmdesáti vinařů čtyři sta sedmdesát vzorků. „Funguje to tak, že si u pokladny koupíte bloky, jeden po pěti korunách, a pak platíte za ochutnávku jednotlivých vín, které vám nalejí u pultu. Nejvíce, pět bloků, stojí šampion výstavy. Letos se jím poměrně netradičně stalo červené víno odrůdy Alibernet,“ informovala mě u vstupu pořadatelka koštu Jitka Bezchlebová ze Sdružení českých vinařů. Vzápětí navíc dodala, že průměrně se v sobotu vypije ve stanu zhruba patnáct set sedmiček vína.

Kolem půl desáté večer na mě však už šampion nezbyl, a tak se musím spokojit s vítězem kategorie šampaňského vína, z něhož si trochu usrkávám. Ani po několika vteřinové snaze o rozpoznání jeho výjimečnosti jsem však rozdíl mezi ním a bohemkou nerozeznal. I proto jsem další ochutnávání vzdal a vydal se vstříc dalším stanovištím. Uprostřed cesty po chvíli potkávám Hradišťana Petra Mareše, kterému se nápad dostat se až na konec ulice moc nezamlouval. „Aby z toho nakonec nevznikla reportáž psaná na oprátce,“ dobírá si cíl mého výletu. Trochu odvahy mně namísto přátel dodává až neznámý kluk, který mě v rychlosti míjí a něco si hlasitě vysvětluje do telefonu. „Já už jsem byl nahoře, dole, nahoře, dole a teď jdu zase nahoru. Tak kde vás teda mám najít?,“ ptá se a já si v duchu odpovídám, že jestli to někdo zvládne i několikrát po sobě, dojít na konec Vinohradské ulice snad nebude tak hrozné.

Postupně po cestě potkávám osm otevřených historických sklepů, dvaadvacet venkovních stanovišť a dvanáct cimbálových muzik neustále vyhrávající a vybízející přihlížející k tanci. Navíc po kritických úsecích u vinařského domu Mařatice či vinného sklepu SYNOT se cesta rozšiřuje, dav rozmělňuje a najednou se ocitám před poslední stánkem vinařství Volařík. Namísto festivalové atmosféry přelidněného prostranství tady nahoře panuje atmosféra soukromé oslavy. Tichem noci zde narušuje pouze šeptání hostů při stolech a hudební doprovod cimbálové muziky Kubíci. Na chvíli se proto zastavuji a poprvé si opravdu Vinohradskou ulici začínám vychutnávat. Možná právě díky tomu, že se nahoru nikomu nechce, lze až na konci ulice najít tu pravou a tradiční atmosféru vinného sklípku na Slovácku. Po několika minutách si navíc začínám uvědomovat, že jestli se mi před hodinou nechtělo stoupat Vinohradskou na její konec, nahoře se mi zase nechce z ní scházet. Nejlépe by bylo zůstat tady až do rána.