Zdá se, že máte spoustu práce. Co celé dny děláte?

Třeba zrovna dnes? Byl jsem tady o půl osmé a do devíti jsem dělal úředníka. Pak jsem vplul do role režiséra muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Do jedné jsme zkoušeli, měl jsem půlhodinu na oběd. A koncem března a začátkem dubna děláme umělecké pohovory, to znamená, že rozebíráme individuální práci každého herce zvlášť. Každý má na sebe zhruba třicet minut času. Dneska se nám to tak vymklo z ruky, že jsme začali ve dvě hodiny, je skoro pět a stihli jsme tři lidi. A paní Kučerová pak kvůli tomu musela pokorně před divadlem čekat na rozhovor, až na ni přijde řada (smích).

Vy jste ale do křesla ředitele divadla nespadl z nebe. Pokud vím, byl jste nejdřív herec…

Přišel jsem do Slováckého divadla v roce 69, bylo to moje první a poslední angažmá. Myslel jsem, že po vojně půjdu jinam, ale začala normalizace a vyhodili odsud skvělé osobnosti. Z karlovarského divadla sem přišel pan Hugo Domes, z Brna šéf Mahenovy činohry a vedoucí katedry herectví na JAMU docent Miloš Hynšt a začali dělat parádní divadlo. Ale už když jsem začal studovat herectví, měl jsem ambice, že bych se chtěl věnovat režii. Kolem pana Hynšta byla úžasná práce, mnohokrát jsem mu dělal asistenta režie, pak jsem si udělal postgraduál a začal režírovat. Nelituju ale určitě toho, že jsem zůstal v Hradišti. Je tu skvělá práce, režijní i ředitelská. Začal jsem soubor dávat dohromady tak, aby tady nebyly typy, které myslí jen na sebe a ne na divadlo. A i to se podařilo časem srovnat do podoby, kdy má soubor významné renomé, velmi se o něm mluví a má i své kvalitní výsledky.

Jak vám bylo v roli herce, když v roli režiséra a ředitele se cítíte mnohem víc ve své kůži…

Snažil jsem se dělat každou hereckou práci zodpovědně, měl jsem snad i dobré výsledky. Ale trošku jsem měl ve svém herectví brzdu. Protože byť jsem hrál, tak už jsem se díval kolem sebe, jak to dělají ostatní, a měl režijní sklony, takže jsem kontroloval, kdo to dělá blbě, a to mě trošku odvádělo od práce. Včas jsem tedy herectví pověsil na hřebík, byť si někdy zahraju, když je někdo nemocný. V inscenaci, kterou jsem režíroval, klidně zaskočím. Docela dobře jsem se učil texty a i velkou roli jsem za noc schopen namlátit do hlavy a na druhý den hrát.

Vzpomínáte si ještě na svou první samostatnou režii?

To byla na Malé scéně hra francouzského anonyma Mistr Petr Pleticha. A první večerní režie byla Maryša bratří Mrštíků, to byla docela parádní věc. Když jsem se pro to rozhodl, tak tady bylo pozdvižení, že se ten začátečník snad zbláznil! Ale tehdy se za mě postavil můj pedagog docent Milan Pásek, který sem přijel udělat pořádek, to představení pak bylo hodnoceno jako mimořádné, a to mi otevřelo cestu k další práci.

Pojďme ještě kousek dál do historie. Vy jste byl i kulisákem.

To je zase všechno ještě jinak. Byl jsem blázen do sportu, měl slušné výsledky v atletice. A když jsem se najednou zbláznil, že chci být hercem, tak naši řekli, vždyť jsi nikdy nehrál divadlo. Akorát jsem se s jednou básničkou dostal na Wolkerův Prostějov (smích). Tak táta rozhodl, že půjdu do pardubického divadla, že budu dělat kulisáka a eléva, a když to rok vydržím, tak že pak se můžu rozhodnout. No rok jsem nevydržel, protože přijímačky na JAMU byly už v lednu. Dělal jsem i účetní výkazy, zástupce jevištního mistra. Ale hlavně jsem hrál malé roličky a pan Somr, který byl tenkrát v divadle, mě připravoval, s ním Věra Galatíková. Dali mi spoustu dobrých rad a přijímačky jsem udělal.

Vy jste se tam prý dost narošťačili s Pavlem Landovským, je to tak?

Pavel Landovský tam byl v angažmá. A to byl tajfun, tak neukázněný herec! Zvlášť v těch Pardubicích si dost užíval. A tak se stalo, že přišel na zkoušku ne ve zcela dobrém stavu, pan režisér Kubíček ho vyhodil a tu roli dal mně, což byla moje první role na profesionální scéně. Hrál jsem druhého nosiče ve Sluhovi dvou pánů (smích).

Jaký tehdy byl pan Landovský?

Byla s ním sranda. Velmi spontánní člověk. Když se Lanďák vracel z Rakouska a v osmadevadesátém jsme dělali revoluci, tak se tady stavil a hned: Ahoj, jak se máš? (Předvádí typický hřmotný hlas Pavla Landovského) Byl neuvěřitelný a výjimečný. Prostě Landovský.

Když se vrátíme do současnosti, kolik režií už máte za sebou?

Josef Kubáník to po mně chtěl, tak jsme to počítali. A Dům Bernardy Alby byla moje už osmdesátá režie od roku 1984.

Která vám nejvíc přirostla k srdci?

Vždycky říkám, že ta poslední, protože člověk vždycky nejvíc miluje to, co právě dělá. Ale skoro jsem měl slzu v oku, když jsme teď měli derniéru Bernardy Alby, protože Lorcu miluju, je to výjimečný autor. Byla to práce mimořádná, všechny ty ženské a já jediný mužský mezi nimi, na to rád vzpomínám.

Vy máte asi v divadle skutečně výjimečný soubor a atmosféru. Vidíte to taky tak, nebo to vypadá jen zvenku?

Myslím, že to, co jste řekla, je zcela pravda. Oni se vzájemně ctí a pomáhají si. Není tu řevnivost, tři hvězdy a pak nosiči vody. I mou snahou je, aby všichni dostali příležitost. Nemůžou všichni hrát Hamlety, ale je třeba práci rozložit pro celý soubor tak, aby každý věřil, že jeho místo je správné a jsou na něj kladeny nároky, které je schopen splnit.

O té atmosféře leccos vypovídá, že si i z vás herci občas dělají legraci. A vy jim to tolerujete…

Ale prosím vás, jakápak tolerance! Vždyť to patří k tomu, já nejsem žádný despota. Vše je založeno na úsměvu a dialogu, o tom je ta práce. Kdybych měl být zlým panem ředitelem a práskat bičem, to bych šel radši odsud.

Občas taky zmiňují, že paní Stránská je něco jako paní Colombová. Všichni o ní mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl. Tak jaká tedy je?

Paní Stránská je lepší režisér než já. Stačí? (Smích)

V posledních letech jde Slovácké divadlo jednoznačně nahoru. Kam podle vás může ještě stoupat, kde byste ho rád viděl za pár let?

Já se spíš hrozím té zákonité sinusoidy, kdy jste jednou dole a jednou nahoře. My jsme už nějakou chvilku na vrcholu, tak mám spíš obavy, abychom si tuto pozici udrželi. Řídím se jedním příslovím, které mě naučil Pepík Somr: Při cestě nahoru, jakmile se zastavíš a zůstaneš stát, znamená to, že jsi dva metry ztratil. A na tom něco je. Musíme mít stále pocit, že nejsme na vrcholu, a neustávat. Jakmile získáme pocit, že jsme nejlepší a můžeme si užívat toho nej, to by byl začátek konce. A pokud budu ředitelem, nechci, abychom si toto mysleli.

Igor Stránský

- narodil se 15. 4. 1946 v Opočně

- je ředitelem a uměleckým šéfem Slováckého divadla a zároveň režisérem

- vystudoval činoherní herectví na JAMU, později dálkově divadelní režii

- jeho umělecká dráha je téměř výhradně spjata se Slováckým divadlem, začínal ve Východočeském divadle v Pardubicích, coby režisér hostoval i v Městském divadle Zlín nebo Divadle Petra Bezruče v Ostravě

- dosud má na svém kontě osmdesát divadelních režií

- rád lyžuje, hraje tenis, jezdí autem a kouří dýmku

- je ženatý, má syna a dceru a čtyři vnoučky

Autor: Petra Kučerová