Tato pamětnice je dnes považovaná za poslední žijící Moravanku, která se spolu se svojí sestrou dokázala vrátit z osmnáctiletého věznění v souostroví GULAG - jak obludný řetězec pracovních táborů Stalinova Sovětského svazu označil nositel Nobelovy ceny míru za literaturu Alexandr Solženicyn.

Dramatický příběh Věry Sosnarové, je podle slov Radovana Jančáře typickým příkladem toho, jakým způsobem se může obyčejný člověk ocitnout v soukolí dějin a historických událostí a v podstatě zmizet beze stopy. Své pohnuté životní osudy líčí Věra Sosnarová v hradišťské knihovně se snahou popisovat i drastické momenty tak, aby je byli posluchači schopni vstřebat.

Ve svém bezmála dvouhodinovém vyprávění podává tato neobyčejně silná žena otřesné, ale srozumitelné svědectví o poměrech v sovětských pracovních lágrech, nelidských podmínkách, které tam panovaly, opakovaném znásilňování opilými bachaři, jemuž neunikla ani ona sama a neustálé hrozbě smrti.

ČTĚTE TAKÉ Míkovický košt vína a jeho třicáté jubileum

„Každé ráno jsem Pánu Bohu děkovala za to, že jsem živá," utírá si slzy z očí při vzpomínce na den, kdy musela do sněhu zahrabávat mrtvolu své maminky, kterou v noci u ubikace zastřelili dozorci. Snad nejdrsnější je popis metod, jaké se tam používaly v případě potratů, když ženy po znásilnění dozorci otěhotněly. „Zespoda do vás lékařka vstříkla vodku a poslala vás do práce. A vy pak, když na vás v lese přišly porodní bolesti, objímáte stromy, aby to z vás všechno vyšlo, po kolenou lozíte a Pána Boha prosíte, aby ty bolesti skončily," neudrží Věra Sosnarová slzy v dusném tichu čítárny.

Nakonec se posluchači dozví také o strastiplném, ale šťastném návratu obou sester domů do Československa, na Znojemsko. Tam však byly ještě dlouhou dobu pro mnohé pouhými Rusačkami. V euforickém závěru sklízí pamětnice od publika všech věkových kategorií potlesk ve stoje a tak jako ona, ani řada návštěvníků se přitom neubrání dojetí.

„Vidím, že je vás tady hodně mladých, a tak vám přeji, abyste každý svým rodičům poděkovali za svůj život, který vám dali i za teplo rodiny a zázemí, které vám věnují. Važte si toho, je to vzácnost, a já vím o čem mluvím," vzkazuje do publika stále ještě bystrá a vitální pětaosmdesátnice, zatímco se k ní hrnou první zájemci o podpis knihy Krvavé jahody, na jejichž stránkách vypráví svůj životní příběh.

SOUVISEJÍCÍ Vyprávěním svého životního příběhu mě Věra Sosnarová přimrazila k zemi

Věra Sosnarová se narodila 5. května 1931 v Brně československému legionáři a ruské zdravotní sestře, která s ním po první světové válce emigrovala ze SSSR. Jakmile však Rudá armáda v roce 1945 dorazila do Brna, byla podle sovětských úřadů Věřina matka uprchlým sovětským občanem a tato skutečnost se ukázala osudnou i pro její dvě dcery. Vojáci zatkli tehdy čtrnáctiletou Věru, její mladší sestru Naďu (té bylo tehdy pouhých devět let) i jejich matku. Vzápětí je v dobytčácích transportovali na Sibiř. Matka tam přežila pouhé tři měsíce. Obě sestry strávily celkem osm let v lesních lágrech a dalších dvanáct let v různých dolech, továrnách a také na lodi na zpracování ryb. V roce 1961 náhodou potkaly předsedu ruského kolchozu, který měl kontakt s JZD ve Znojmě. Po čtyřech letech se mu podařilo dojednat povolení k návratu sester do Československa. Po návratu domů bylo Věře Sosnarové 34 let a vážila 37 kilogramů. Při odjezdu ze SSSR musely obě sestry podepsat, že nikdy nebudou mluvit o tom, co prožily a viděly.