Něco málo po večerní deváté hodině ve čtvrtek 16. listopadu v přítmí venkovního osvětlení za teplot klesající k bodu mrazu zněly poprvé po desetiletích obcí unisono známé i méně známe písně.

„Venku vládla listopadová tma a na Kaču bylo pěkně chladno. Zpod Pánského hája se ozval a boršickými jamami dolů se valil ze tmy zpěv boršických sedlckých. Pocítil jsem stesk po té kráse, co tu kdysi byla a o níž mi stařenka vyprávěla,“ vzpomínal na své mládí trávené v Boršicích organizátor Predkaterinského zpívání Vlastmil Ondra. I proto jej letos napadlo obnovit zvyk charakteristický pro malou obec ležící na úpatí Bílých Karpat.

„Za deset let jsme s Boršičany absolvovali mnohá setkání mužských sborů. Myslíme, že tento typ zpívání se stal jaksi stereotypním. Proto jsme navrhli jednoduchou, ale o to převratnější změnu. Opustit v průběhu večera kulturák a vyjít zazpívat do ulic, uliček Boršic u Blatnice,“ popsal Vlastimil Ondra.

Procházka venku byla novinkou i pro zkušeného jednasedmdesátiletého Oldřicha Mařáka ze sboru Míkovjané. „Když jsme do Boršic jeli, ještě jsem chlapům říkal, aby na nás někdo nevyběhl, co tady ti lumpi řvú. No u nás si na nic takového nepamatuju, ale všechno se musí vyzkoušet, mně se to líbilo,“ dodal Oldřich Mařák.

V kulturním domě i v uličkách Boršic u Blatnice se nakonec na Predkaterinském zpívání prostřídalo šest mužských sborů, a to Derfla, Míkovjané, Kunovjané, Dolněmčané, sbor z Osvětiman a domácí Boršičané. Doprovázela je k tomu cimbálová muzika Mladí burčáci.