Pavle, před nějakým časem jsme se bavili o tvé první ceně za dobu působení ve Slováckém divadle, Největší z pierotů, kterou jsi získal za ztvárnění Petra Stockmanna v Nepříteli lidu. A nyní, ani ne po roce, nominace na Thálii, tentokrát za Bertieho v Králově řeči… Jak se cítíš a co pro tebe nominace na Cenu Thálie znamená?

Je to samozřejmě pěkný pocit. Nemyslím, že bych svou práci dělal v poslední době nějak zásadně jinak než kdykoliv dřív, jen se prostě setkalo vícero okolností a možná vícero očí a vícero rozhodnutí. Thálie je dnes zřejmě nejprestižnější ocenění, které může herec získat. Pokud vím, osobnosti z komise, která o udělení rozhoduje, se snaží každý navržený výkon vidět na vlastní oči. Dnes může herce či herečku navrhnout na Thálii kdokoliv, i kdokoliv z diváků, kterého ten který výkon zaujal. Komise vybírá tedy z velkého množství navržených. A že každý rok vznikne mnoho zajímavých představení a v nich zajímavě vytvořených rolí! O to větší hodnotu pak má i jen širší nominace na Cenu Thálie, jíž se mi dostalo! Nevím přesně, kolik takových širších nominací komise uděluje, řekl bych, že kolem desítky. Do užší nominace vybírá tři a z nich pak v přímém televizním přenosu jednoho a jednu, kteří Thálii získají. Být v širší nominaci, i to je dnes velký úspěch a velice mě to těší. I kvůli kolegům (především logopedovi Lionelu Logueovi v podání Pavla Majkuse), režisérovi Igorovi Stránskému, který mi roli Bertieho svěřil a celému představení vtiskl svou představu, i všem lidem kolem, kteří nám pomáhají - ti všichni mají na podobě představení i mém výkonu velkou zásluhu.

V souvislosti s „Pierotem“ jsi mluvil o tom, že při práci záleží na tom, co je to za roli, že podíl na konečné podobě role mají kolegové, režisér… Jaká byla v tomto smyslu práce na Králově řeči?

Všichni mí spolupracovníci mají velkou zásluhu na celém výsledku, celém představení i mém výkonu. Protože divadlo je kolektivní záležitost a jeden bez druhého se prostě neobejdeme. A to je taky něco, co je na divadle pro mě nejkrásnější - když cítím, že se podařilo vytvořit partu, která táhne za jeden provaz, že jdeme za jedním cílem, že nám srdíčka bijí ve stejném tempu, že všichni spolu celé to představení, každou jednu reprízu, neseme a předáváme divákům. A když se povede usadit na této jedné lodi i diváky, to je to nejkrásnější - společně sdílený večer, téma, příběh, společný zážitek. Hlavně kvůli tomu divadlo dělám a mám rád, kvůli tomu sjednocení a společnému sdílení duší, kvůli tomu „svátku“, který spolu všichni na pár hodin můžeme prožít. A není to samozřejmé, vždycky se to nepodaří. Ale u Královy řeči ano, tam se to daří (úsměv). Podobně vzácné a kamarádské bylo i zkoušení…

V Králově řeči hraješ koktavého krále Bertieho. Bylo náročné poradit si s touto rolí?

Možná se na první pohled zdá, že by to mělo být náročné. Ale mně to tak nepřipadalo. Jednak si myslím, že díky hudebnímu sluchu a zájmu o melodii řeči mám trochu naposlouchané nejrůznější lidi, projevy a samozřejmě koktající člověk je hned příležitost všimnou si, jak to vypadá. Už odmala mám jeden takový zvyk - když vidím nebo slyším na ulici něco zvláštního, ať už mluvený projev nebo pohybový, sám pro sebe si to zkusím zopakovat a zamyslet se, co dalšího s tím souvisí, co ten člověk přitom asi cítil, jak se asi momentálně cítil, proč se právě choval tak, jak se choval. Koktání či jiné zvláštnosti v mluvě mě zas zajímají především kvůli melodii. Takže to trochu naposlouchané asi mám.

Na začátku zkoušení jste spolu s režisérem Igorem Stránským a kolegou Pavlem Majkusem navštívili logopeda, což asi také při vytváření postavy Bertieho pomáhalo…

Určitě. Mohli jsme strávit odpoledne v Brně mezi lidmi, kteří vyhledali logopeda a snaží se své koktání zvládnout. Mohli jsme je i pana logopeda sledovat, ptát se na vše, co nás zajímalo, například různé životní situace, které koktajícím způsobují až trauma a jak se s tím vyrovnávají, jaké postupy používají, aby ten okamžik zvládli, přenesli se přes něj a samozřejmě, kde hlavně ke koktání dochází, na jakých hláskách, při jakých situacích, atd. S Igorem Stránským jsme pak vytvořili jakýsi scénář koktání. Máme tři úrovně od mírného pozastavení, přes lehké zakoktnutí až po velké zadrhnutí, které téměř nedovolí v řeči pokračovat. A v textu mám přesně vyznačená místa, kde ke koktání má dojít a u toho místa buď číslo jedna, nebo dvě, nebo tři - označení intenzity koktání. I tento pevný scénář koktání drží můj výkon na stejné úrovni, čili moje koktání není nahodilé, ale přesně promyšlené a na každé repríze stejné. To všechno mi bylo velkou pomocí při vytváření role Bertieho.