Pavle, ztvárníte krále Bertieho. Co bylo pro vás na této roli nejzajímavější?

Nabízí se odpověď: koktání! Ono možná není tím nejzajímavějším, nejtěžším však ano. Jedna věc je učit se text, druhá učit se ho s koktáním, a to dodržet vždy domluveným způsobem a ještě k tomu s výrazem, který je zrovna potřebný.

Co jste objevil v charakteru postavy?

Nejspíš jakousi dvojpólnost – slabost i sílu. Slabost je daná drsným dětstvím, odtud pochází koktání i jiné nemoci a taky téměř neexistující sebevědomí. A síla je jakási vnitřní potřeba nevzdat to, nezahořknout. Dále pokládám za sílu jeho smysl pro povinnost, vlastně i oběť pro službu království. Nejradši by utekl, ale právě smysl pro povinnost a přesvědčení o potřebě zachovat řád a pokračovat v něm jej přivede k tomu, že úkol, který se zdá být nad jeho možnosti, na sebe nakonec přece jenom vezme a jde se s ním poprat – sám slabý a téměř bezmocný.

Spatřujete nějakou osobní podobnost s touto postavou? Je vám něčím blízká?

Zdá se mi, že právě tím smyslem pro povinnost. Taky mám za sebou situace, kdy jsem na sebe vzal určitá břemena, úkoly, přestože se zdálo, že není reálné je zvládnout. Nakonec to reálné bylo…

Chodil jste jako dítě chodil k logopedovi? Spousta dnešních dětí logopeda navštěvuje.

Ne, tuhle zkušenost za sebou nemám, pokud si vzpomínám, mluvil jsem vždy dobře. Jistě je to zásluha i mojí maminky, která mi četla, recitovala, zpívala. Pamatuji se, jak si doma nahlas říkala monology Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Ale taky mi utkvěla Balada o Palečkovi od Jana Nerudy, kterou mi před spaním často recitovala. Nikdy jsem se tuhle báseň neučil, jen z jejího podání ji dodnes umím naprosto přesně zpaměti.

Znal jste před zkoušením i slavný film Králova řeč? Pokud ano, nechal jste se v něčem inspirovat od filmového Bertieho?

Ano, film jsem viděl už před delší dobou. Nejradši bych se inspirovat nenechal, ale herec ztvárňující Bertieho mi poměrně hodně utkvěl v paměti. To se pak taková už daná představa těžko opouští. Přesto bych řekl, že jdeme ještě trochu jinou cestou, než film. Teď už si myslím, že mě více ovlivňují fotografie skutečného Bertieho – Jiřího VI. Jsou pro mě velmi zajímavé a hodnotné pro pochopení vnitřního světa tohoto člověka.

Čím se inspirujete, když si přečtete scénář? Čekáte na režisérův výklad, čtete všechny možné tituly související třeba s obdobím, v němž se hra odehrává? Nebo na to jdete prostě po citu a intuici?

Všechno to, co zmiňujete, bych rozdělil do etap. Rád se zásobím informacemi buď ještě před začátkem zkoušení, nebo v jeho začátku. Knihu Králova řeč nám doporučil pan režisér Stránský ještě než jsme začali zkoušet a myslím, že pro nás s Pavlem Majkusem byla hodně inspirující. Scénář sám ve mně vyvolá představy.

Jak do toho pak zapadají představy režiséra?

Se svou představou samozřejmě přijde i režisér, někdy se v ní shodujeme, jindy ne a čeká nás cesta sbližování. A i cit a intuice má svoje místo. Zpravidla ve chvíli, kdy už mám informace, znám alespoň téměř text, se otvírá prostor pro vnitřní tvorbu, pro rozšíření všeho toho, co jsem slyšel nebo četl o impulsy, které se vynořují „odkudsi". Snažím se jim naslouchat a zkoušet je zahrát.

Jsou role, které se zadřou hercům pod kůži, a někdy nebývá lehké z postavy vystoupit. Máte také takovou zkušenost? A myslíte, že tomu tak bude i v případě Bertieho?

Ano, takové zkušenosti mám. Například když jsem hrál roli Fausta ve hře Mein Faust nebo Otce v Šesti postavách, Mr. Drýmra v Modrých květech nebo nyní Petra Stockmana v Nepříteli lidu. Chvíli mi trvá než představení a roli rozdýchám… A myslím, že i Bertie bude jedna z takových rolí.

Máte nějaký svůj herecký rituál, než vkročíte při premiéře na jeviště?

Mám své rituály před každým představením. A ty jsou – rozcvičit se a rozmluvit, připravit tělo, aby pak už fungovalo automaticky, a taky tím dávám možnost mé psychice oprostit se od všeho, co bylo či je někde mimo divadlo v mém soukromí. Dál si projdu text a připomenu si průběh celé role, odkud kam míří, s čím se potýká, někdy mě napadne i něco zcela nového, co si ten den třeba zkusím. A těsně před tím, než jdu na jeviště, si často text pouze rychle prolistuju a na každou stránku vrhnu jen krátký pohled. Někdo o mně občas říkává, že při zkoušení přemýšlím až moc. Je to asi pravda. Ale při představení už nepřemýšlím. Tam nechám jen věci plynout a užívám si představení. A doufám, že spolu se mnou i kolegové a diváci. (kaj)