„Učíš se novou písničku?" zeptal jsem se. „Ne, hledám harmonii," odpověděl. „Harmonii?" „Jo, našel jsem tahací harmoniku a učím se na ni hrát a něco jsem si tu na klavíru potřeboval zkusit…" Jan Horák totiž našel tahací harmoniku u kontejneru na odpadky v Praze -Podolí.

A něco na ni už zahraješ?

Až to se mnou sekne od Jarka Nohavici bych dohromady dal.

Kolikátý je to nástroj, který jsi v životě vzal do ruky?

Vzal jsem do ruky hodně nástrojů, ale tak trošku umím hrát na kytaru, na klarinet, na flétnu, na saxofon, na foukací harmoniku jsem to taky zkoušel. Ale že bych na něco z toho uměl hrát pořádně, to ne.

Jak to přišlo, že nás chceš opustit?

Přišlo to postupně. Kdybych nebyl vázaný k Čechám, tak bych tady moc rád zůstal a taky jsem si už představoval, že to tak bude. Svoji milou mám ale v Praze, šest let za sebou dojíždíme.

Ale v tom, že odcházíš, není jen dlouhodobé dojíždění za přítelkyní Zuzkou…

Ano. Když už to naše dojíždění trvalo dlouho a pořád jsme nevěděli, kam se vrtneme, přišla nabídka od našeho kamaráda faráře z Roudnice, nabídl nám bydlení a nějaký pracovní asi půlúvazek s tím, že budeme pomáhat kolem fary, což je bývalý augustiniánský klášter. Rádi bychom založili klub pro studenty, naproti je totiž gymnázium, a věnovali bychom se kultuře v tomto směru. V Roudnici nad Labem.

Znamená to, že odcházíš od divadla?

Nechce se mi úplně odcházet od divadla. Ale myslím si, že bych těžko hledal nějaký kolektiv, kde bych byl tak naplněný jako tady v Hradišti. Kde by lidé byli do divadelní práce tak ponoření a které by bavilo, co dělají, a přitom měli určitý odstup a nebyli úplní blázni. Tady jsou normální lidi.

Plánuješ tedy připravovat svoje projekty?

Rád bych. Když teď tak jezdím z Roudnice do Hradiště a z Hradiště do Roudnice, píšu si svoji hru, kterou si asi i sám zrežíruju a sám zahraju.

Na téma?

Na téma Svatý František. Jeho osobnost mě ohromila.

Z kluka, který se o duchovní věci nezajímal, je tady v Hradišti kluk, který nosí v kapse Nový zákon, nechal se zde pokřtít, dostal v Hradišti nový impulz… Z věřící rodiny nepocházíš, cestu k víře sis tedy hledal sám (nebo cesta si našla tebe). Je pobyt v Hradišti na té cestě nějak mezní?

Ono je to tak, že Nový zákon nosím v kapse už o dětství. Ačkoliv byl můj táta nevěřící, četl mi z něho místo pohádek. A jak jsi řekl mám dojem, že odjakživa si ta cesta nachází mě. Já k tomu vyvíjím velmi malou iniciativu. A nějakým způsobem, nevím jak, tuším, že po cestě, která se přede mnou teď otevírá, mám jít, i když nevím, co mě čeká…

V angažmá tady jsi byl šest sezon. Na co budeš nejraději vzpomínat?

Za prvé bych hrozně nerad vzpomínal, chtěl bych zůstat v neustálém živém kontaktu. Sice nevím, jak se to může podařit, ale díky dojíždění na Kdyby tisíc klarinetů a Cikáni jdou do nebe snad ano. A za druhé to, co jsem se tady naučil a co si odnáším, bych chtěl dál rozvíjet a dál předávat. Kdybych měl říct, co to vlastně je, tak asi to, že jsem se tady mezi těmi zpěvnými lidmi a v prostředí plném folkloru snad naučil trošku zpívat, trochu hýbat, ale co je nejdůležitější a co mně bude chybět, je náš herecký soubor. Možná to bude znít pateticky, ale cítím to tak… Divadlo jsou přece lidé, kteří ho dělají, a diváci, kteří do něho chodí. Ačkoliv všude v republice je to s divadlem různé, tady v Hradišti má divadelní proces „dopředný" vývoj, pozitivní. Prostě je to dobré.

Mám napsat slovo „cesta" s velkým C nebo s malým c?

Napišme to s malým, s tím velkým by to bylo asi moc pyšné.

Poslední představení, které Jan Horák coby člen uměleckého souboru Slováckého divadla odehraje, bude muzikál Cikáni jdou do nebe 30. června. Diváci, kteří by se s ním chtěli rozloučit, si mohou vstupenky opatřit v pokladně Slováckého divadla.

Autor: Josef Kajetán