„Tatínek o věznici nikdy moc nemluvil. Když je propouštěli, museli slíbit, že nebudou nikde hovořit o tom, co se ve vězení vůbec dělo," vzpomíná jeden z hostů prohlídkového dne uherskohradišťské věznice Hana Součková na svého otce, který si před lety ve zdech tohoto neblaze proslulého zařízení prožil své.

Zároveň jsou to první slova, která slyším krátce poté, co se dostávám na nádvoří tohoto mnoha tajemstvími opředeného místa. A že nejsem zvědavý ani zdaleka sám svědčí stometrová fronta zájemců, kteří o sobotním odpoledni v rámci probíhajícího Dne otevřených památek v Uherském Hradišti netrpělivě vyčkávají, kdy budou mít konečně příležitost spatřit na vlastní oči toto ponuré místo naší historie. Během dvou dnů otevřených dveří do hradišťského žaláře nahlédlo přes sedm tisíc lidí.

„Minule jsem se tu cítila stísněně," informuje nedaleko ode mě mladá návštěvnice svou kolegyni během toho, co stoupáme mezi prvními návštěvníky do patra bývalého vězeňského zařízení. A sám vzápětí její pocity chápu. Na patře nás vítá chodba s oprýskanými stěnami, jejíž prostory jsou ohraničeny pevnými uzavřenými mřížemi.

Heliodor Píka, Jan Trn či Josef Nestával. To jsou jména osob, které v minulosti okusily útrapy českých žalářů. Většinu z nich ve vystavených dokumentech spojuje jediný pojem – velezrada. O nejrůznějších lidských osudech, spojených nejen s hradišťskou věznicí, vypovídají informační cedule.

„Chtěli jsme letos návštěvu věznice lépe zorganizovat a zároveň všechny příchozí dostatečně informovat o tom, co se zde odehrávalo," sděluje mi krátce na to Anna Stránská ze spolku Memoria, který si vzal letošní zpřístupnění bývalých vězeňských prostor na svá bedra.

„Vyšetřovatel Alois Grebeníček, Miroslav Holub a Řezníček mě vždy po mém projevu zmlátili do krve. Po krvavém zbití jsem si uvědomil svou situaci a začal jsem být někým jiným, začal jsem hrát duševně chorého. Musel jsem hrát blázna, abych nebyl popraven," zní několik úryvků z výpovědi jednoho z bývalých vězňů – Ladislava Smékala, o jehož osudu se rovněž dočítám před jednou z více jak dvaceti zpřístupněných cel.

Strohý turecký záchod, šedivé zdi, a do toho hlasy přibližující jednotlivé tragické příběhy.

„Nainstalovali jsme expozici do několika cel, která návštěvníkům představí zvukové medailony pěti politických vězňů z archivních nahrávek z roku 1968," vysvětluje rozhlasový dokumentarista Petr Slinták, co vlastně návštěvníci slyší z audiopřehrávačů v některých místnostech.

Projekt, na jehož pokračování jeho autor aktuálně pracuje, je možné slyšet i na internetových stránkách Českého rozhlasu pod názvem Zapomenuté portréty.

A zvědavost návštěvníků je velká. Tam, kde nejsou otevřené dveře, zvedají rodiče alespoň ratolesti, aby mohly nahlédnout kukátkem do ponurých prostor samotek. Projevy úcty návštěvníci vyjadřují především ve vězeňské kapli, kde symbolicky vyjadřují soucit s oběťmi mocenské zvůle.

„Proletáři všech zemí spojte se," zní proslulý slogan pod rudou pěticípou hvězdou se srpem a kladivem, jen několik metrů nad místem, kde návštěvníci letošních Slavností vína spontánně zapalují svíce. Ty svou září dodávají oprýskaným stěnám věznice s opadanou omítkou ještě působivější atmosféru.

„Mami, a co je to vůbec ta politika?" ptá se malý chlapec svých rodičů krátce poté, co opouštějí jednu ze samotek. Co se dozvěděl, už bohužel nevím. Ale snad to bylo něco, co způsobí, že budoucí generace budou podobná místa znát už opravdu jen v podobě muzeí.

Věznice v Uherském Hradišti má za sebou pohnutou historii. Justiční palác s věznicí byl vybudován v letech 1892 – 1927. První političtí vězni trávili v jejích celách své tresty už v počátcích Českoskoslovenské republiky, poté její prostory poznala řada protinacistických odbojářů. Její historie pokračovala po válce, kdy se stala místem retribučních lidových soudů a následných poprav. Procesy následující po roce 1948 se zase dotkly desítek lidí z řad politické opozice, včetně mnoha nevinných.

Věznice přestala fungovat v roce 1960, kdy se přiléhající krajský soud přesunul z Uherského Hradiště do Brna a okresní soud do budovy Okresního národního výboru. Část justičního areálu poté sloužila pro potřeby správy SNB.

V současnosti bývalé sídlo soudu využívá Střední uměleckoprůmyslová škola. Úsilím občanské iniciativy, kterou zastupuje spolek Memoria, je přeměna historicky nejcennějších části areálu věznice do podoby památníku obětí totalitních režimů a muzea mocenské perzekuce.