Legenda, nejen hudební, se zrodila na podzim roku 1991, kdy se ředitelem Městských kin v Uherském Hradišti stal Jiří Králík. Mír vznikal „na koleni", a především ze začátku jen díky nadšení lidí, kteří toužili po jiné než oficiální kultuře a zábavě.

„U nás doma jsme svařili barpult a ten jsme svorně přivezli na Mír. Na stará, krásná okna jsme přidělali panty a každý, kdo měl doma nějaký pěkný plakát bigbítové kapely nebo koncertu, ten ho tam připevnil," popisuje situaci Zbyněk Bříštěla, který byl spolu s Jiřím Moravčíkem na Míru prvním číšníkem. „Atmosféra byla gigantická, nic podobného jsem do té doby nezažil. I když jsem vždycky musel skočit do auta, vzít přívěs, jet na Mír, naložit prázdné basy od piva, odvézt je do hospody ve Zlechově, vyskládat, naskládat plné basy, jet na Mír, vyložit pivo, pak se jet domů osprchovat, převléct a teprve do práce. To člověk dopředu čekat nemůže. Do toho vletíte po hlavě a děj se vůle boží. Ale nešlo to nemilovat," směje se ještě dnes Bříštěla, kterému bylo v roce 1991 24 let.

Prvním šéfem klubu Mír se stal Honza Karásek, dnes fotograf. „V létě jednadevadesát jsem pracoval jako herec a inspicient ve Slováckém divadle. Pak jsem se sešel s Jirkou Králíkem, který mi nabídl vést rockový klub. Říkal jsem si, že to bude asi mnohem větší sranda než divadlo. A nemýlil jsem se," vypráví Jan Karásek s úsměvem. „Bylo to nádherné, protože skončil Sovětský svaz, skončil komunismus v Evropě, skončil apartheid v Jihoafrické republice a vypadalo to, že svět bude krásný a bude patřit nám. A několik let to tak určitě bylo," dodává.

Tři roky po Sametové revoluci byla atmosféra skutečně uvolněná a zdálo se, že všechno je možné. A na Míru se občas dělo i nemožné. Většina oslovených se shoduje, že je to zásluha Víti Chromka, který se dlouhá léta staral o hudební dramaturgii klubu a později založil hudební agenturu VICHR Production. „Na začátku byl velký hlad po muzice, neukojenost rockových fanoušků, kteří byli ochotní jezdit na koncerty i za hranice. Navíc tady v okolí nic nebylo, nejbližší rockový klub byl až v Brně. Takže jsme hudbu vytvářeli pro celou oblast. Kapely ze západních zemí sem jezdily takzvaně na čumendu, za pár korun, jen proto, aby si udělaly fanouškovské zázemí na Východě," říká dlouholetý provozovatel Míru Petr Tománek.

Okolo Míru se velmi brzy začali točit nejen fanoušci alternativní hudby, ale i milovníci kultury jako takové. Vznikla tak jedinečná komunita. „My jsme tehdy jako umprumáci hrozně rádi jezdili do Veselí do filmového klubu, který vedl charismatický Jiří Králík. Hrozně jsme ho obdivovali, a když se pak začal motat kolem Míru, tak jsme zavětřili a říkali jsme si aha, pozor, tady se bude něco dít. Tak jsme se na něj hned přilepili, a on jak nás znal a měl nás rád, hned vyhověl naší prosbě, jestli bychom si tam mohli udělat zkušebnu s tehdejší kapelou," říká David Zezula, který si v Městských kinech nakonec odkroutil i civilní službu a stal se zpěvákem pozdějšího veleslavného hudebního seskupení Mírový sbor. Ten vznikl jako jednorázová akce pro jeden ze slavných Reprezentačních plesů Míru. „Bylo to v roce 1994 nebo 1995. Plesy byly vždycky koncepční a tento byl na téma komunistické popové muziky. A jak jsme měli spoustu času a chuti, tak jsme se jenom kvůli tomu plesu rozhodli, že uděláme veliký band a zahrajeme tyhle odrhovačky, i když někteří z nás neměli absolutně žádné zkušenosti s muzikou. A mělo to tak velkou odezvu, že rovnou ten večer nám dali dva nebo tři lidi nabídku, abychom zahráli ještě u nich. A pak se to dál nabalovalo až do toho superabsurdního rozměru desky nebo silvestrovského koncertu v Lucerně," popisuje vznik slavného seskupení David Zezula. Vrcholem absurdity i drzosti nakonec bylo, že se Mírový sbor s písničkou Citrónová holka Víti Vávry probojoval do televizní hitparády Eso. „Jednak to byla doba, kdy něco takového zkrátka bylo možné. Někteří lidé pochopili, že to je fór, někteří ne. A hlavně se do toho napojili kluci z divadla Vrata, Zdeněk Suchý a především Petr Čtvrtníček. Ten tomu projektu přidal takovou forsáž, že se o to začala zajímat média. Nebýt Petra, tak by to celé zdechlo třeba za rok," vysvětluje Zezula. Ten ale také zdůrazňuje, že Mírový sbor nebyl víc než dobrý vtip, který mohl fungovat jen omezenou dobu. Z podhoubí Míru ale vzešly i velmi úspěšné „opravdové" kapely. „Vzniky projekty, které byly hrozně zajímavé. Třeba Brunovy loutky, ve své době progresivní a oblíbená kapela. Nebo Rudé Kostry, které dosáhly také obrovského úspěchu. Mírový sbor byla parodie, a ještě s věcmi, které jsme ukradli. Ale já říkám úspěch tomu, že kluci z Koster, kteří vyrostli okolo Míru a zkoušeli v garáži v Kunovicích, hráli na Rock for People," vzpomíná Zezula.

Vliv na kulturní život, který se ze slavného klubu linul, však zdaleka nebyl jen hudební. „Málokdo si uvědomuje, že Mír způsobil taky zásadní změnu Letní filmové školy. Stal se z něj meeting point lidí, kteří po promítání chodili ještě na koncerty a mohli tam být do rána. A právě toto velmi silně určilo charakter Filmovky. Proměnila se v akci, která nebyla už jenom o filmu, ale měla i jiný kulturní přesah. Za to jsem vděčný, bez Míru by se něco takového nepodařilo, byl by to jen úplně obyčejný filmový festival v kině," říká dlouholetý ředitel LFŠ a zakladatel klubu Mír Jiří Králík.

A jak se Mír od dob největší slávy do dnešních dnů změnil? Jako všechno ostatní. „Když jsem v 1997 roce přišel do Městských kin, Míru pořád ještě šéfoval Víťa Chromek a pořád ještě byla cítit taková ta úžasná vlna 90. let, nicméně top roky už malinko doznívaly. Přišla změna generační, změnila se muzika, lidi, co na Mír chodí, vkus. Spousta pamětníků mluví o značce starý Mír, ještě před přestavbou v roce 1997, kdy prostory byly malé, stísněné, ale lidi se potkávali intenzivně. Ale spousta klubů zkrachovala, a to, že Mír slaví 25 let, je důležité zdůrazňovat, pořád je to legenda, i dnes," říká dnešní ředitel Městských kin v Uherském Hradišti Josef Korvas.

Jeho slova potvrzuje o dlouholetý provozovatel Míru Petr Tománek. „Dramaturgii se snažíme dělat tak, aby mapovala veškerou hudební scénu, aby byl Mír multižánrový klub. Z každého žánru se snažíme vybírat to, co je momentálně nejlepší, aktuální v muzice," říká Tománek.

„Jeden kamarád mi už tehdy říkal, že si to neuvědomujeme, ale žijeme nejkrásnější roky svého života. Já mám krásný život pořád, ale tehdy to bylo fakt jedinečné," říká na závěr Honza Karásek větu, která by mohla vystihovat atmosféru prvních roků klubu Mír. Ale možná to také všechno bylo jinak, protože jak dodává Alžběta Šáchová, blízká kamarádka Víti Chromka: „Vzpomínky na Mír? Kdo chodil na Mír poctivě, nepamatuje si nic. Víťa forever."

Anketa: Nejlepší akce na Míru?

Petr Tománek (v roce 91 mu bylo 30 let): To byli britští Napalm Death, představitelé grindcore, na které přišlo asi 800 lidí, což je několikrát přešvihnutá kapacita Míru. Bylo to výjimečné tím, že malý klub si troufl na tak velkou kapelu, která měla v republice snad už jen jeden další koncert.

Alžběta Šáchová (v roce 91 jí bylo 15 let): Dramatické seskupení Knoflíček ze třiceti metrů a jejich kramářská píseň o Penkovi, Bartošové a Štaidlovi.

Zbyněk Bříštěla (v roce 91 mu bylo 24 let): Bylo jich nespočet, Laura a její tygři, Pavel Fajt, Mišík, Peťa Čtvrtníček se svýma akcema… Ale když mám vybrat jednu, tak asi Psí vojáci.

Jiří Králík (v roce 91 mu bylo 34 let): Určitě první Mírový ples. Pak úplně první velká akce Míru v lednu 92, koncert skupiny Egypt, kde bylo asi 600 lidí narvaných až po střechu. A hned v dubnu stejného roku proběhla akce přátel Andreje Tarkovského, kde se představilo divadlo Děrevo. Ze stropu visel nějaký ruský akrobat, Honza Karásek ho držel na laně a dost se bál, protože ten strop už tehdy nebyl nic moc.

Josef Korvas (v roce 91 mu bylo 20 let): „Je mi líto, že tím opomenu spoustu dalších akcí, ale pokud jedna, tak to bude představení Divadla bratří Formanů. Strefili se totiž zrovna do Nagana. Odehráli večerní představení a dopoledne měli hrát ještě pro školy. Na Míru jsme se sešli už ve 4 ráno a dívali se na hokej a pořád začátek školního představení odsouvali. To bylo úžasné, fandili jsme hokeji a zároveň to bylo propojené s divadlem."

David Zezula (v roce 91 mu bylo 20 let): „Hrozně rád vzpomínám na jeden z plesů, který se jmenoval Slovenské pleso Mieru. To byla akce, kde hráli naši slovenští kamarádi a moji supermiláčkové Bez ladu a skladu."

Jan Karásek (v roce 91 mu bylo 24 let): „První koncert, co jsem pořádal, byli Psí vojáci. Tam přišlo snad tisíc lidí. A já jsem s nima ráno po koncertě, ještě spolu asi s devíti fanynkama, odjel na zbytek šňůry, abych věděl, jak se ten rokenrol má dělat. Vrátil jsem se ani za pět dní. Opravdu plný zkušeností."

Zážitky pamětníků

Zbyněk Bříštěla, číšník: „Na jednom Plesu Míru byla jako hlavní cena v tombole Škoda 100 MB, auto otce Davídka Ondry, dnešního pana váženého primáře. Ten tu tombolu moderoval, a kupodivu první cenu vyhrál David Ondra. Asi chudákovi tatínkovi fakt nemohl prodat auto na Míru."

„Pořádali jsme Večery osamělých srdcí, to se sešlo i 80 lidí, každý přinesl chlebíčky a cukroví. O půl třetí ráno stálo devět lidí, do půl pasu nahých, na kulečníkovém stole, a každý do sebe lil šampáňo. Zbytek nalili do lidí kolem a flaškou mrštili o zem. Ráno, až všichni ulepení byli rozprchlí, jsme se pak brodili po pěti centimetrech střepů."

David Zezula, zpěvák Mírového sboru: „Jednou hrál Mírový sbor koncert s kapelou Sto zvířat a ráno v kocovině vznikl nápad na benefiční koncert s názvem Pomožte silným. A výtěžek z té akce že se pošle na účet firmy Coca Cola. Tak jsme udělali dva velké koncerty, jeden v Praze v Belmondu a jeden na Míru. Po odečtení nákladů se vybralo asi 1 500 korun, které skutečně Čtvrtníček poslal na účet Coca Coly."

Alžběta Šáchová, dlouholetá kamarádka Víti Chromka: „Prostě sme sa uměli narodit do doby, kdy šlo aj z malého regionálního klubu udělat podnik, kam se sjížděli pravidelně lidi od Ostravy po Lučenec (možná aj dál, bylo jich tam fakt moc), a ti vyprodávali koncerty třebas kanadských metalových kapel, které mívaly aj ve svém domovském městě návštěvnost plus mínus pade (včetně rodinných příslušníků). Když si totiž vzal na starost Mír ten správný prodavač písniček, nechodilo sa na konkrétní kapely. Chodilo sa „na Mír". Víťa z toho uměl vytřískat maximum, pomohl Coca Cole a popojel dál, až nakonec zatím nejdál. V pátek tam půjdu a budu ho mět nejenom na tričku."

Autor: Petra Kučerová