Chystalo se tam totiž představení folklorního souboru Vlčnovjan, které, za doprovodu cimbálové muziky Čardáš, mělo přítomným divákům předvést tradiční krojovanou vlčnovskou svatbu při příležitosti už pátého ročníku akce „Muzejních nocí“. Marta Kondrová, vedoucí Vlčnovjanu se přiznala, že nabídka přišla od ředitele muzea JAK Pavla Popelky. Před rokem se totiž na stejném místě uskutečnila stejná akce, ale v zastoupení krojovaných ze Strání. „Pro velký zájem jsem se rozhodl v tradici pokračovat,“ prozradil Popelka.

Ještě před začátkem obřadu mi bylo dovoleno prozkoumat zákulisí, kde se všichni účinkující oblékali do krojů. Za veselých poznámek krojovaných mládenců, díky kterým jsem se cítila málem součástí programu, jsem se zvědavě rozhlížela kolem. V opačném, už trochu zešeřelém rohu místnosti jsem si povšimla babičky, maminky a dcerky, které se vzájemně strojily. Tři generace. A tehdy jsem si uvědomila, že nejde pouze o představení pro veřejnost. Pochopila jsem, že to je rituál, dědičný z generace na generaci, který spojuje nejen rodiny, ale i celou vesnici do jednoho společného celku.

Všeobecné veselí se vzápětí přeneslo na obecenstvo, které, usazeno na stupňovitých schodech atria, bylo v samém centru dění. Svůj podíl na dobré náladě určitě měl neodmyslitelný vinný mok, jímž si přítomní připíjeli. Nejdříve vystoupil ředitel muzea a všechny přivítal, poté si k sobě na podium přizval vlčnovského starostu Jana Pijáčka, který pozdravil mezi diváky přítomný novomanželský pár. Právě ten měl čtrnáct dnů před tím stejnou krojovanou svatbu, což lze chápat jako jednoznačný důkaz, že se jedná o tradici stále živou.

A pak už přišel na řadu doslova „vlčnovský tanec“. Nejdříve družbové pozvali všechny přítomné na svatbu, poté následovaly veselé tance na svícové zábavě. Všichni zaujatě sledovali, jak ženich s rozmarýnem v klobouku přišel žádat o nevěstu, a po odprošení rodičů bylo páru požehnáno. V průvodu, v jehož čele kráčel ženich a na jeho konci nevěsta, se všichni odebrali na mši svatou, kde zvuk cimbálu nahrazoval kostelní zvon. Při tanečním sólu nevěsty a ženicha obcházely diváky babičky s talířky plnými vdolečků, díky čemuž byla iluze přítomnosti na skutečné svatbě opravdu dokonalá. Jako bychom se stali svatebními hosty. Po vybírání peněz do koláče následoval vrchol večera, jímž bylo čepení nevěsty, kdy nevěstě družičky vyměnily věnec za turecký šátek, jak jej nosí vdané ženy. Na svatební zábavě si nakonec zatančili i diváci, které k tanci vyzvali krojovaní vystupující.

Ačkoliv bývá folklor považován za cosi zastaralého, co nemá místo v moderním světě, vlčnovská svatba zase jednou dokázala pravý opak. Můžeme doufat, že tyto tradice udržíme už jen proto, aby holčička ze sobotního večera, kterou do jejího bohatě zdobeného kroje strojily maminka s babičkou, mohla jednou do stejného oděvu strojit svoji dceru a vnučku.

Veronika Lipárová