Pavle, jak budeš na Královu řeč vzpomínat?

Velmi hezky, ponesu si příjemné vzpomínky. Na dobu, kdy jsme spolu s kolegy strávili mnoho okamžiků ve vzácné tvůrčí symbióze a lidské blízkosti. Byly to moc pěkné chvíle. A během samotných představení tenhle náš počáteční vklad, myslím, diváci také cítili a naskočili do rozjetého vlaku s námi. Každá repríza si nesla tohle společné vzájemné porozumění.

V čem byla tato inscenace pro tebe výjimečná?

Asi hlavně tím, co už jsem zmínil. Mimořádný je podle mého ale i samotný text. Tu poetiku, načasování už sám nabízí. Byla to velmi kamarádská, přátelská práce. Za což jsem vděčný především režiséru Igorovi Stránskému, protože právě režisér atmosféru zkoušení nastavuje. A samozřejmě „parťákovi“ Pavlovi Majkusovi, protože taky hledá to společné souznění a chce prospět především společnému dílu. Ale všem bych musel děkovat za pěkné chvilky, protože nám všem šlo o totéž. Bez ohledu na velikost role každý držel soustředěnost, nastavenou atmosféru, mám rád kontakt očima, když v nich „něco je“ a při Králově řeči, s kýmkoliv jsem na jevišti, vždy je to zážitek, protože ten přenos čehosi zvláštního mezi námi probíhá. Takže i takto – děkuji!

Tajemství Královy řeči nemohlo být dlouho prozrazeno
Strhující příběh o překonávání osobní lidské slabosti se odehrává na základě skutečných událostí ve třicátých letech 20. století ve Spojeném království. Země stojí na prahu 2. světové války a zoufale potřebuje silného vůdce. "Bertieho" však trápí vážný problém – koktání. Králova manželka Alžběta (budoucí královna matka) domluví proto svému muži setkání s excentrickým terapeutem řeči, Australanem Lionelem Loguem. Po tuhém začátku mezi nimi vznikne nenarušitelné pouto. Díky němu pronese král v rozhlase zásadní řeč o vstupu do války s Německem, která inspiruje anglický lid a spojí jej ve válečné bitvě.

Fenomén Královy řeči zasáhl takřka celý svět po uvedení stejnojmenného filmu (2010), a zejména po jeho ocenění čtyřmi Oscary. Do té doby neměla široká veřejnost o řečové vadě britského krále Jiřího VI. a o zásluhách logopeda Lionela Loguea na jejím odstranění ani ponětí. Podobně málo známé je, že slavný film vznikl podle tehdy ještě neuvedené divadelní hry, která se premiéry dočkala paradoxně až díky úspěchu své vlastní adaptace. Napsal ji David Seidler na motivy vzpomínek svérázného "logopeda", zveřejněna však kvůli zákazu královny matky mohla být až po její smrti.

Tři otázky pro režiséra Igora Stránského

Igor Stránský přivedl Královu řeč na jeviště Slováckého divadla v roce 2017 a hra Davida Seidlera byla v pořadí jeho už 91. režií na uherskohradišťské scéně. V letošním roce jej čeká režie slavného dramatu Přelet nad kukaččím hnízdem.

Čím podle vás Králova řeč diváky nejvíc oslovila?

Svým hlubokým lidským příběhem. Vůbec jsem se nesnažil inscenovat Královu řeč jako hru historickou. Dominantní je zde člověčina, kterou divák cítí i v těch nejposlednějších řadách Slováckého divadla.

V hlavních rolích excelovali Pavel Hromádka a Pavel Majkus. Jak se vám s nimi spolupracovalo?

Byla to spolupráce báječná, tvůrčí, ryze profesionální, byť s drobnými konflikty, ale to k tvorbě neslučitelně patří. Kdybych od začátku práce na této hře neměl jasnou představu o hlavních představitelích, nikdy bych se nemohl do Královy řeči pustit.

Co bylo na zkoušení nejtěžší?

Všechno a zároveň vůbec nic, protože práce na inscenaci měla zdárný, byť náročný vývoj. Překážky tu sice byly, ale to jsou spíše perličky – pohled do režisérovy divadelní kuchyně.