„Mám za to, že diváci se rádi dívají na hry z divadelního prostředí (stejně jako na filmy z prostředí natáčení) a nahlížejí tak trochu pod pokličku. A v případě Bez roucha jim autor nabídl rovnou pohled do hektického zákulisí během představení, to skutečně málokdo mimo divadelníky zažije. Navíc, nic přece nepotěší tolik jako pohled na cizí smůlu," říká režisér novinky Šimon Dominik.

Herci přiznávají, že příprava tak vyhlášené komedie, jako je Bez roucha, není jen tak. „Musíme myslet na ohromnou hromadu maličkostí, jako jsou rytmus, míra nadsázky, souhra, dýchání, text, jevištní pohyb. Komedii je potřeba vydřít, doslova a do písmene. A pokud má výsledek vypadat lehce, uvolněně a vtipně, tak jinak než přes maximální úsilí to opravdu nejde," říká představitel jedné z hlavních rolí David Vaculík.

Své o tom ví i herečka Libuše Šafránková, která hrála ve slavném pražském nastudování. Právě ona s vědomím těžké práce divadelníky z Hradiště osobně podpořila. „Je to moc pěkná práce, ale hodně náročná na paměť. Vzpomínám si, že nikdo z nás nesměl uhnout a zdržet se na jevišti o chviličku déle, aby to všechno vycházelo, jak má. Tohle vám snad ani nezávidím," smála se oblíbená herečka a popřála kolegům ze Slovácka hodně štěstí. Zároveň slíbila, že hned, jak jí to její zdravotní stav dovolí, se do Uherského Hradiště ráda přijede podívat.

Komedii Bez roucha uvedlo Slovácké divadlo v premiéře uplynulou sobotu. Režisér Šimon Dominik do hlavních rolí obsadil Irenu Vackovou, Davida Vaculíka, Josefa Kubáníka, Jiřího Hejcmana a další herce. Dramaturgyní je Markéta Špětíková, scénu navrhl Karel Čapek, kostýmy Petra Krčmářová, pohybové situace má na starosti Martin Pacek.

Premiéra i následné reprízy, které divadelníci odehráli, se setkaly s nebývalým ohlasem. Ovace trvaly více než deset minut, publikum na reprízách tleskalo vestoje a herci si radost z dalšího úspěchu patřičně užívali. Hlavní je ale přízeň diváků. „Taková komedie tady chyběla. Je to doslova smršť vtipů. Domů jsem šel téměř v předklonu, jak mě bolelo břicho od smíchu," svěřil se 33letý Jan Hrubý.

Co bylo při přípravě komedie Bez roucha nejtěžší?DAVID VACULÍKCo vám mám povídat! Je to dřina jak na dole Paskov. (smích) Ale nijak nás to ne-překvapuje, jsme na to připraveni. Dělat humor, to není žádná sranda. Vím, že to zní jako brutální protimluv, ale moudří vědí, že čím méně se u zkoušení baví herci, tím více se budou smát diváci.
IRENA VACKOVÁPostava paní Clackettové, kterou hraju, je napsaná jako popletená hospodyně, která na jeviště přináší nebo z něj odnáší, co nemá. Mám vyrobených několik seznamů a „jízdních řádů", které jsou rozmístěny kolem jeviště, abych věděla co a jak. A do toho všeho se zapojují včas otevřené či zavřené dveře.
JOSEF KUBÁNÍKPoprvé hraji trojroli. Tedy herce, který hraje dvojroli. Už tohle samo o sobě je tak bláznivé, že zvládnout to bez úhony rovná se malému zázraku. Ale hrát komedie mě baví, protože narozdíl od Ibsena hned víte, jak vám to jde. Jakmile se totiž diváci nesmějí, je jasné, že je něco špatně.
PAVEL MAJKUS - Na této práci je nejtěžší správné zavírání dveří. Ani dřív, ani později zkrátka kon-certní záležitost pro jedny, dvoje, troje a někdy i čtvery dveře najednou!

Jiří Menzel: Bez roucha hrajeme už třicet let

Co se děje v divadelním zákulisí ve chvíli, kdy jeden z herců chybí na jevišti? Jak lze dohrát představení, když nejdou otevřít dveře? Divadelníci tyhle situace moc dobře znají. Dramatik Michael Frayn je ale využil a napsal brilantní komedii s názvem Bez roucha. Je tak úspěšná, že v Londýně se hrála denně pět let a následně byla přeložena do dvaceti jazyků.

Režisér Jiří Menzel u projekce filmu Postřižiny při příležitosti otevření zdigitalizovaného kina v Hradci nad Moravicí.Když dorazila i do Prahy, její režie se ujal vyhlášený Jiří Menzel a do hlavních rolí obsadil taková esa jako Jiřina Jirásková, Libuše Šafránková, Petr Čepek a další. Zítra se hra představí publiku Slováckého divadla. Co slavný režisér uherskohradišťským kolegům vzkazuje? A co má vlastně sám rád na divadle?

Bez roucha jste nastudoval celkem čtyřikrát. Jak vzpomínáte na to úplně první v Činoherním klubu?

Vzpomínám rád. Je to hra o hercích a já mám pro herce slabost. Mám rád grotesky a herci taky. V té hře jsme využili mnoho gagů. A taky jsme si ji trochu upravili. Hra má tři jednání a na komedii je trochu moc dlouhá. Tak jsme škrtli poslední jednání, bylo vlastně jen variací prvních dvou dějství a nebylo ani tak vtipné jako ta první dvě. To jsme nazkoušeli v dobách, kdy jsme netušili, že jednou padnou hranice a do Československa přiletí autor hry Michael Frayn, aby se na to naše představení podíval.

To jste byli asi napnutí, co na vaši inscenaci řekne, že?

Měli jsme kvůli těm radikálním škrtům z něho obavy, ale Michael se ukázal jako gentleman. Řekl: „Škrtli jste jedno jednání a hrajete to devět let. Škrtněte ještě jedno a budete to hrát do nekonečna." A nakonec nám to představení pochválil. Odhadl to dobře. Hrajeme tu hru, sice už v jiném divadle, ale skoro ve stejném obsazení, už třicátou sezonu.

V čem je podle vás komedie Bez roucha výjimečná?

Je dobře napsaná a poctivě zahraná. Komedie, pokud je dobrá, nebývá tak snadno zapomenutelná, jako bývá většina vážných kousků. Všimněte si, že Goldoniho komedie se hrají dodnes, zatímco opusy jeho vážných kolegů upadly už dávno v zapomenutí. Stejně tak vážné divadelní kusy Moliérových současníků už neznáme a Moliérovy komedie se hrají dodnes. A nemusím chodit daleko. Co nám zůstává v paměti z divadelních kousků první republiky? Hry Osvobozeného divadla.

Komedie Bez roucha je vlastně celá o divadle a o jeho zákulisí. Co máte rád na divadelním prostředí?

Dřív to byly herečky. Teď už radši sedím doma.

Jste herec, filmový i divadelní režisér a spisovatel. Co z toho máte nejraději?

Jsem vyučený filmový režisér. To ostatní je pro mne spíš zábava, než práce.

Bez roucha si z divadelního prostředí dělá legraci. Stalo se vám někdy to, co popisuje, tedy že jste v zákulisí nemohl najít kostým, nevzpomněl si na repliku nebo nestihl přijít na jeviště včas?

Nestalo. A pokud jsem zapomněl text, tak až na jevišti. To jsou mimochodem pro mne v divadle ty nejlepší chvíle: když se něco pokazí a ostatní se musí zmobilizovat tak, aby se dohrálo.

Autor: Josef Kajetán