„Kde rozhovor uděláme," ptám se. „U Hrušky," směřují mě oba do vyhlášené hradišťské vinotéky kousek od divadla. Je úterý, krátce po 18. hodině a do premiéry představení 21. června schází přesně měsíc a den. V prázdném podniku usedáme ke stolu a Břetislav Rychlík objednává láhev Sylvánského zeleného se džbánkem vody. „Nechcu ale žádné bublinky, dál bych si tú zdejší, hradišťsků, kohútkovú," vysvětluje servírce. Z toho je mi jasné, že interview okoření svým jedinečným horňáckým svérázem také sám režisér. Po několika minutách můžu konstatovat, že jsem se nemýlil…

Pane Steigerwalde, souvisí vaše momentální přítomnost na Slovácku výhradně s tím, že herci Slováckého divadla finišují s jejím nazkoušením?

Přijel jsem, protože mě baví se zkoušek zúčastňovat a mít tak možnost ten text ještě dolaďovat. Primárně jsem tady kvůli divadlu a sekundárně proto, že se mi tady hrozně líbí.

Jaký máte z dnešní zkoušky dojem?

Skvělý, naprosto skvělý. Můžu potvrdit, že zdejší divadlo má vynikající soubor silných hereckých osobností a zároveň výborných lidí, kteří se nebrání ani tak zašmodrchanému a komplikovanému textu, jako je ten můj. Že jsou k němu otevření a snaží se dostat do něj a nemají žádné negativistické tendence, které herci mívají.

Mluvíte o skvělém divadelním souboru, máte v tomto ohledu i nějaké dřívější osobní zkušenosti?

Viděl jsem v posledních letech některé jejich inscenace. Moc hezkou Lišku Bystroušku, vloni Kalibův zločin, což je hra nepříliš zajímavá, ale oni z ní udělali strhující inscenaci…

Jste spokojený s obsazením herců do hlavních rolí? Měl jste možnost se na jejich výběru s režisérem Rychlíkem spolupodílet?

Spokojený jsem hodně, ale můj podíl na jejich výběru byl nulový, Břetislav zná soubor skvěle a nepotřebuje aby mu do toho nějaký autor mluvil.

Co bylo vlastně impulsem k tomu, že jste se rozhodl zpracovat Holcmanovu Cenu facky, pro divadelní soubor, a navíc konkrétně pro ten hradišťský…?

První podnět přišel od Břeti a ten už byl formulovaný tak, že půjde o věc pro hradišťské divadlo. Holcmanovu knihu povídek mi dal k přečtení, abych se dostal do obrazu a z toho vyplynulo docela konkrétní zadání. Nejde o dramatizaci těch povídek, což by ani nebylo možné. Ty jsou nádherné a podle každé z nich by se dal natočit celovečerní film. Postavit z nich divadelní text by jim jen ublížilo, protože divadlo potřebuje vyprávět příběhy jinak než literatura. Divadlo má mnohem větší potřebu nadsázky a obecnější obraznosti. Chce být vždy větší metaforou, v případě naší hry jde mnohem víc o současnost, než o minulost. O současnost, která si s minulostí neví či nechce vědět rady.

V podtitulu názvu říkáte, že jde o cimbálmuzikál…

Břeťa Rychlík: Prostě ty písničky tam zní, včetně těch zparchantělých, které zpívají o traktoristech, o tom, že Lenin je sokol sivý, o Trumanovi, o rudé hvězdě kremelské, která nás povede do toho komunistického ráje, který jsme měli vědecky předpovězený… A nutno říct, že ty pseudolidové písničky z padesátých let děj hry posouvají, a zároveň trošku, jakoby udržují zrcadlo té doby. Tu obludnost toho, co ti herci dnes z té doby hrají. Role těch písniček je taková dvojznačná…

Údajně jste pane Steigerwalde skoro celou Cenu facky přetvořil, co tam zůstalo z původního Holcmanova dramatu?

Já jsem se inspiroval především poetikou těch povídek a jejich lidským obsahem. Jde o volnou inspiraci, ne o přetvoření. Nelze literaturu převádět na divadlo. Divadlo je jiný svět než literatura. Lze se ale nechat tou literaturou inspirovat, a to jsem myslím udělal… Když je něco tak zvaně věrně podle knížky, vždycky lidé řeknou, knížka je lepší. Divadlo se inspiruje, ale musí literaturu opustit, má-li mluvit svým jazykem.

Dějiště příběhů knihy, Skoronice na Kyjovsku, jste osobně navštívil. Nakolik vás oslovilo reálné, byť o zhruba šedesát let mladší prostředí vesnice, kde se dějové linky knihy kdysi ve skutečnosti odvíjely tak, jak je Josef Holcman popisuje?

Mně se tam nejvíc líbil Holcman (smích). Ten tam na mě zapůsobil nejvíc, protože jsem tohoto soudce viděl v jeho domácím, přirozeném prostředí. Tam jsem si uvědomil, jak je to nádherná, silná a zajímavá osobnost. To bylo na těch Skoronicích, jak jsme tam byli v tom sklípku, to nejlepší…

Břeťa Rychlík: My jsme tady na Slovácku měli spolu s Karlem několik exkurzí. Byli jsme u Olivy na Velehradě, který má v Holcmanově knížce svoje kresby z kriminálu…ab­solvovali jsme akce, jako je fašank ve Strání i na Horňácku, aby si Karel uvědomil, že lidová písnička tady byla těmi komunisty zneužívaná ve smyslu, že oni to považovali za husitství. Husiti podle nich byli první komunisté. Lidová píseň je ale lidová teprve až v lidově demokratickém zřízení, kdy tryská z lidu. Chtěl jsem, aby prostřednictvím těchto exkurzí Karel pochopil, že ty písničky za to nemohly, to jen komunisté si je přivlastnili, jako všechno…

Jaká byla vaše reakce, pane Steigerwalde, na takovouto analýzu našeho kraje?

Na Horňácku a Dolňácku jsme strávili několik dní a musím přiznat, že ten zdejší kraj ke mně začal mluvit a říkal mi: „Udělej to, udělej to. Máš před sebou velmi silný materiál v Holcmanovi, v jeho povídkách, v lidech, v písničkách i tom vínu… a spojovat něco natolik fundamentálně krásného s tak fundamentálně hnusným, jako byla padesátá léta a jako je i trapnost nynější doby, je hrozně lákavé.

Hra se mimo jiné dotýká stále aktuálních témat, jakým je například chátrající uherskohradišťská věznice. Myslíte si, že i divadlo může znovu rozvířit debatu o objektu, v jehož rozumné využití lidé v regionu pomalu přestávají věřit?

To bude záležet především na lidech v regionu, jestli je k něčemu popíchne nebo ne. Samotná hra chce víc. Ostatně do té věznice nás nepustili, když jsme se do ní chtěli jít podívat…

Břetislav Rychlík: Je možné, že inscenace má jiný cíl, ale počítám, že se nám podaří v den premiéry zorganizovat zádušní mši za oběti komunistického režimu, protože přesně v ten den uplyne 65 let od popravy generála Heliodora Píky, který byl před Miladou Horákovou obětí první strašidelné zvůle komunismu. Uvažujeme o tom, že požádáme politického vězně Františka Líznu, aby mši v některém ze zdejších kostelů odsloužil. Mimo to bych chtěl, aby se veřejně řeklo, že by společnost měla zafinancovat přeměnu toho kriminálu v Muzeum totality, které dnes má každá bývalá komunistická země, kromě Čechů, kteří, jakoby se s tou minulostí neuměli osobně vyrovnat. Aby se věznice v Hradišti nestala mementem, se nedá vyhnout.

Období kolektivizace je jednou z těch částí historie naší země, která má na svědomí stále nepotrestané křivdy, kterých se komunisté tehdy dopouštěli vůči celým skupinám obyvatel Československa. Dá se vůbec najít způsob, jak po více než půl století potrestat ty zbytky ještě žijících viníků?

To není na mně, abych znal odpověď. Otázkou je ta hra. Obecně ale jde o záležitost složitou všude, kde se něco takového děje. Francouzi dodnes oslavují Robespiera, jak píše Milan Kundera, a dělají to proto, že vědí bezpečně, že už nepřijde, aby jim zas usekával hlavy. A oslavují Napoleona, stejně jako třeba i krále Ludvíka XVI… Náš národ se v tom více než dvacet let pohybuje skutečně jako hloupý slepec. Neexistuje žádná kvalifikovaná reakce na minulost, na níž bychom se shodli, každý si tam hřeje svou politickou polívčičku, spousta iluzionistů to chce hájit, nikoliv analyzovat. Spousta lidí o tom nechce vůbec nic slyšet, protože tady žili ti, kteří věšeli i ti, kteří byli pověšení, a pak lidi, kteří odsud raději utekli. To je přeci bilance strašlivá. Já ale nepotřebuju, aby pozavírali nějaké vyšeptalé estébáky, nechci ani plné věznice starých gaunerů. Já potřebuju, aby bylo v současnosti jasné, co jsme prožili, kudy to šlo a o čem to bylo. To bych viděl jako hlavní cíl toho, čemu se vzletně říká vyrovnat se s minulostí.

Pocházíte úplně z jiné části naší země, co jiného, než aktuální pracovní povinnosti, vás ke Slovácku poutají? Vzpomenete si, kdy jste do těchto našich končin zavítal vůbec poprvé?

Na to mám bohužel velice nepříjemnou vzpomínku. Bylo to v polovině sedmdesátých let. Tehdy jsem napsal takový ekologicky ostrý film o Mostě, o Litvínově a o tamní zničené zemi. Film byl asi tak trochu naivní, o mladém hygienikovi, který chtěl tyto problémy otvírat, ale jemu to nebylo umožněno. Snímek schválili do výroby, ale než jsem se vzpamatoval, tak scénář přepsali a byla z toho úplná blbost. A filmaři to natáčení přenesli do Uherského Hradištěa okolí, kde ty řeky, o které šlo, nebyly vůbec špinavé, a tak je barvili. Lili do řek z barelů barviva, o nichž sice tvrdili, že jsou potravinářská a přírodě neuškodí, pro mě to ale byla metafora totálního švindlu. A tak jsem zde byl na tom natáčení, a po něm jsem se rozhodl, že už žádný další film psát nebudu. Potom jsem opustil film i Barrandov. Zbyla mi jen vzpomínka, jak z těch beček lijou barvivo do řeky… Od té doby jsem tady v tom regionu nebyl, až teď, skoro po čtyřiceti letech.

Dramatik Karel Steigerwald přišel na svět v roce 1945 ve Vacíkově na Příbramsku. V říjnu 1967 začal studovat dramaturgii na FAMU. Od roku 1973 byl scenáristou a dramaturgem Filmového studia Barrandov, odkud však v roce 1979 musel odejít. Poté spolupracoval s Činoherním studiem v Ústí nad Labem, od roku 1989 působil v činohře Divadla Na zábradlí. Od roku 1994 působí jako politický komentátor a publicista nejprve v Lidových novínách, později v MF Dnes. Roku 1994 se stal volným spisovatelem. V letech 1993 až 1997 působil jako člen a místopředseda Rady České televize. Steigerwaldovou manželkou je herečka pražského Národního divadla Eva Salzmannová.

Otázky do ON-LINE rozhovoru s Břetislavem Rychlíkem vkládejte ZDE