Místo toho přišla ledová sprcha v podobě podvečerního e-mailu, jehož vyznění bylo jasné: „Končíme, nehrajeme a teď přestáváme i zkoušet.“

Nejprve Slovácké divadlo zrušilo několik představení, pak prodej lístků na nejbližší měsíce a nakonec bylo nuceno i zastavit zkoušení dvou komedií, Prokletí nefritového škorpiona Woodyho Allena v režii Zdeňka Duška a Deskový statek Václava Štěcha pod režijní taktovkou Igora Stránského.

Tereza Novotná si říká: Už bylo hůř a bude zase líp

„Když přišlo oznámení o přerušení činnosti divadla, nesla jsem to špatně. Pořád jsem si ale opakovala, že už bylo i hůř a že bude líp. A co budu dělat? Učit starší dceru, hrát si s tou mladší, dám do pořádku zahradu, budu vařit, péct, zašívat, budu si číst a snad i zpívat. Už jsem byla na půdě pro kytaru.“

Petra Staňková vzkazuje: Nepodceňujme situaci

„Když přišlo oficiální oznámení do e-mailu o přerušení činnosti divadla do odvolání, bylo mi z toho úzko… Mám strach, že kvůli naší lidské nezodpovědnosti se to protáhne na delší dobu, než je nutné. Taky mám strach o divadlo, aby to přečkalo! Doma mám práce plno, ale upřímně bych radši stála na jevišti, než vyklízela skříně. Držme se! Nepodceňujme situaci!“

Irena a David Vackovi se řídí heslem: Jdeme zápas od zápasu

„Snažíme se myslet pozitivně a přijímat všechna opatření bez zbytečných emocí. Samozřejmě bychom si moc přáli, aby se vše co nejdříve vrátilo do normálních kolejí a my mohli opět zkoušet obě inscenace a následně výsledek naší práce představit divákům. Nepochybujeme totiž o velkém úspěchu obou připravovaných komedií. Určitě víme o nějakých pracovních restech, které lze dohnat doma u počítače, a dál se uvidí. Jak říkají sportovci, jdeme zápas od zápasu, tak my půjdeme den ode dne.“

Jitka Hlaváčová doufá: Budu teď víc s rodinou

„Já na plese neměla být, takže tuto skutečnost jsem vypustila z hlavy. Čekala jsem, že tohle rozhodnutí pana ředitele přijde, a považuji ho za správné. Teď budu čas trávit s rodinou a věřit, že se snad brzy vše v dobré obrátí.“

Herci šijí roušky pro nemocnici i domov seniorů

Každý, kdo je jen trochu zručný a vlastní šicí stroj, se zapojil do šití roušek, jež v těchto dnech výrazně chybí zdravotníkům, prodavačkám nebo řidičům v hromadné dopravě. Do šití se pustili i slováčtí divadelníci. „Jsem švadlenka amatérka, s dlouholetou domácí praxí. Na roušky mám dostatečný stupeň zručnosti,“ vzkazuje od šicího stroje herečka Tereza Novotná.

A proč se vlastně rozhodla pustit do výroby ochranných pomůcek?

„Ze všech stran na mě vyskakovaly prosby všech možných potřebných. Začala jsem šít pro naši rodinu, pak mi přišla zpráva a výzva z naší obce, pak jsem ušila sousedům. Teď s pomocí kamarádek šiju pro nemocnici v Uherském Hradišti, desítky roušek jsme už předali domovu pro seniory,” dodává Tereza.

K ní se přidávají divadelní krejčové, rekvizitářky, manažerka i ostatní herečky. “Cítím to jako povinnost a kdyby to jen jednoho jediného člověka mohlo ochránit, budu za to ráda,” připojuje se ke kolegyni herečka Jitka Hlaváčová.

“Jsem na mé kolegy hrdý a děkuji jim, že myslí i na ty, kteří to teď tolik potřebují,” uzavírá za Slovácké divadlo jeho ředitel Michal Zetel.