A jak dlouho takovou knihu psal? I s tím se Deníku svěřil v následujícím rozhovoru.

Josefe, před rokem jsme si povídali o vaší knize Poslední deník Květy Fialové a dnes je z vás díky ní autor bestselleru. Jaký je to pocit?

Nebudu lhát, že je mi to nepříjemné. Loni v Česku vyšlo přes 15.000 titulů a moje kniha se stala šestou nejprodávanější, což se hned tak někomu nepodaří. Ale že bych chodil s hlavou v oblacích a myslel si, že jsem nejlepší na světě, to opravdu ne.

Kolik výtisků knihy se prodalo?

Přesné číslo neznám, protože kniha se pořád velmi dobře prodává. V Česku je hranice bestselleru 10.000 prodaných kusů, a toho čísla jsme dosáhli už na začátku loňského prosince, takže předpokládám, že je to o několik dalších tisíců víc.

Čím to podle vás je, že lidé knihu tolik kupují? Vždyť o paní Fialové vyšlo snad pět dalších knih.

Tahle je úplně jiná. Paní Květa si v našich soukromých rozhovorech nehrála na potrhlou vílu, ale byla velmi osobní, upřímná a prozrazovala věci, o kterých veřejnost neměla ani tušení. To všechno se lidé v knize dočtou stejně jako to, jak smutný byl odchod této herecké legendy. Všechno je samozřejmě zveřejněno s vědomím její dcery Zuzany, která chtěla, aby to, jaká maminka ve skutečnosti byla a jak jsme ji znali jen my nejbližší, někdo zaznamenal.

Posledním deníkem Květy Fialové to ale neskončilo. Před pár dny vám vyšla nová kniha s názvem Herec. Co vás k jejímu napsání vedlo?

Těch motivací bylo víc. Jednak mě k tomu vyzvali mí nakladatelé, a když takovou nabídku dostanete zrovna od pánů Dražana a Perglera, což jsou respektovaní novináři, tak nad ní začnete přemýšlet. Ale své sehrála touha po vnitřní svobodě, kterou v poslední době potřebuji víc a víc. My herci jsme totiž strašně nesvobodní. Jsme závislí na tom, od nás obsadí, kdo nám nabídne roli. Kdežto spisovatel si může psát, jak cítí, jak jej to těší. Někdy půl hodiny za den, jindy od rána do večera.

Svoboda byla blízká i paní Květě, o které jsme se bavili.

Ano. Vyprávěla mi, jak ji v osmdesáti letech obsadili do jedné divadelní hry, kde měla hrát hraběnku. A když skončila první čtená zkouška, na které dramaturgyně o hře vyprávěla, paní Květa vstala a nahlas řekla: „Promiňte, ale tím, jak jste tady o té hře mluvila, jste mi tak zprotivila anglickou literaturu, že jsem celou dobu myslela na Dostojevského.” A tu roli vrátila. Pak mi říkala, že by to dřív neudělala, protože každý role pro ni byla svatá. Ale na konci života pro ni byla důležitější svoboda dělat to, co dělat chtěla a tady cítila, že to dělat nechce.

Odhodlání ke svobodě stačí k tomu, abyste napsal knihu?

Samozřejmě, že ne. Musíte si věřit v tom, že máte dar vyprávět, což je nesmírně těžké. Mám ke knihám a ke každému, kdo umí vládnout jazykem, obrovský respekt a před psaním pokoru. Ale když se rozhodnete jít do toho, tak už musíte. Pak hledáte silný příběh, který vás samotného bude fascinovat, protože pak by mohl fascinovat i čtenáře.

Co to bylo v případě knihy Herec?

Kdysi jsem slyšel, jak Lucie Bílá vyprávěla, že jí na mobil jednoho dne omylem přišla sms z neznámého čísla a ona se s dotyčným dala do psaní v domnění, že neví, že si píše se slavnou zpěvačkou. Jenže pak to dopadlo všechno jinak, než tušila. To byla výchozí zápletka a na tu jsem začal nabalovat dramatický příběh a rozvíjet, jak by něco takového mohlo pokračovat. Výsedkem je moje nová kniha.

Jak Lucie Bílá reagovala na to, že jste o její příhodě napsal celou knihu?

Ona o tom, že knihu píšu, vůbec nevěděla, protože se neznáme. Potkali jsme se jen jednou na koncertě na Žofíně a pak jsme si jednou telefonovali kvůli spolupráci se Slováckým divadlem, což si samozřejmě nemůže pamatovat. Až byla kniha napsaná, tak jsmě Lucii zkontaktovali, abychom informaci ověřili a ona nám ji potvrdila a vzkázala, že mi drží palce. Díky tomu může mít kniha podtitul Skutečný příběh, který se může stát i vám.

Co byste dělal, kdyby ji nepotvrdila?

V tom případě by se jméno Lucie v souvislosti s knihou Herec neobjevilo. Ale ten příběh je tak silný, že ten bych si vzít nenechal.

Vy jej vyprávíte netradičně. Čtenář sleduje jen sms, které si dotyční píší a k tomu čte deníkové zápisky hlavního hrdiny, kterým je slavný a rozmazlovaný herec Jan. Jaké máte na knihu ohlasy?

Zatím ji četli jen mí blízcí a přátelé a jsem rád, že příběh funguje tak, jak jsem si přál. Je napínavý a když to nejméně čekáte, dojde ke zvratu ve vyprávění. Moje sestra mi třeba řekla, že po přečtení nemohla usnout a Daniela Šinkorová, se kterou se znám z natáčení, mi nejdřív psala, jak se baví a jak si čtení užívá a když dočetla, přišla mi zpráva, že se mě asi začne bát. To mě jako autora potěšilo. (smích)

Příběh jste zasadil do hereckého prostředí. Proč právě tam?

Protože je moc dobře znám. Vím, jak to funguje v zákulsí divadla, jak se natáčí seriály a díky tomu je mé vyprávění snad zajímavé, protože čtenáři nahlédnou i tam, kam se jinak nedostanou. Jednotlivé situace, o kterých budou číst, se opravdu staly.

Jak dlouho jste knihu psal?

Pracoval jsem na ní od loňského října do května, tedy osm měsíců. Ale nebylo to tak, že bych ji psal každý den. Dlouho jsem nad ní jen přemýšlel, pak vznikla verze, kterou jsem dal několika lidem přečíst a jejich připomínky zpracoval a potom jsem napsal definitivní verzi, kterou jsem dal přečíst pánům nakladatelům, a ti rozhodli, že jim rukopis líbí a rádi jej vydají. Což není samozřejmost, takže jsem byl za moc rád. Těší mě, že se o to můžu dělit i s mými fanoušky a cítím od nich obrovskou podporu.

Posílají vám dopisy?

Ano, píší mi dopisy, maily, zastavují mě na ulici, sledují mě na instagramu a vzkazují, že si už knihu koupili a sdílejí pocity z jejího čtení.

Co byste si přál, aby si lidé ze čtení vaší knihy odnesli?

Nejdůležitjší pro mě je, aby v nich po jejím zavření zůstaly emoce. Jakékoliv. Možná budou rozčílení, možná smutní, možná nešťastní, že to dopadlo jinak, než si přáli, možná naopak rádi, že to nedopadlo jinak. Ale kéž by v nich zůstal nějaký pocit. Nic víc si jako autor nepřeju. Pak budu vědět, že to mělo smysl, protože není nic horšího, než když zavřete knihu a vůbec nevíte, o čem byla.

ARNOŠT BEDRNÍK