Ačkoliv jsou jeho glosy oblíbené, herec se rozhodl na prázdniny odmlčet. „Myslím, že čtenáři si ode mě rádi odpočinou,“ říká.

Jak ten nápad uvádět každý týden v novinách vtipné historky vůbec vznikl?

Bylo to loni na konci prázdnin. Seděl jsem na kávě se šéfredaktorem Slováckého deníku Martinem Nevyjelem a vyprávěl jsem mu, co jsem během prázdnin zažil. Ačkoliv to bylo smutné povídání, on se u toho smál a říkal, že by to mělo vycházet v novinách. Tak jsme se dohodli.

To je docela velké sousto, každý týden psát nové historky. Nebál jste se, že vám dojdou?

Nebál jsem se ani na chvíli. Po čase ale opravdu došly.

Co se pak dělo?

Začal jsem se kolem sebe víc dívat a snažil se z kolegů a přátel za každou cenu nějakou dostat. Nebylo to těžké.

A všechny se opravdu staly?

To je nejčastější otázka, kterou dostávám. Opakuji pořád dokola, že všechny historky mají skutečný reálný základ. Některé jsou trochu změněné kvůli pointě, ale v podstatě se všechny staly.

Jaké na ně máte ohlasy?

První přišel do divadla v obálce. Zvláštní je, že jsem tušil, co v ní bude, ještě než jsem ji rozlepil. Byl to anonym, kde se mě pisatelka ptala, jestli mi není trapné psát do novin takové bláboly. Vzhledem k tomu, že se nepodepsala a v jedné větě udělala i pravopisnou chybu, tak jsem se tím nezabýval.

Neotrávilo vás to?

Naopak! Udělalo mi to radost! Špatné by bylo, kdyby to lidé nečetli. Ale tady si to dotyčná dokonce vystřihla, takže mě to potěšilo.

A další ohlasy?

Jedna z prvních historek se týkala jistého restauračního zařízení, kde jsme s kolegy byli a přihodilo se nám tam něco legračního. Napsal jsem to a majitel po mně po čase chtěl vysvětlení, co si to dovoluji. Odepsal jsem mu, že tak se to zkrátka stává, že když někdo dělá, co nemá, může se stát, že je nachytaný na švestkách, a to se tady stalo.

To si užijete…

Ale další ohlasy už jsou jen pozitivní. Občas mě někdo zastaví na ulici, nedávno mě pochválila paní v autobuse, dokonce i moje třídní učitelka ze základní školy. Taky se mi stává, že mi čtenáři na mail posílají, co zažili. Moc za takové reakce děkuji.

Co říkají na historky ti, kterých se to týká?

Jmenuji v novinách jen ty, u kterých vím, že se neurazí. Kdysi jsem napsal o kamarádovi, který mi představil novou přítelkyni slovy, že se jmenuje Jitka. Ona ho ale opravila, že je Petra. Za čtrnáct dnů mi od něj přišla sms, že se dotyčná v novinách poznala a že mám štěstí, že jsem nenapsal její celé jméno. To bych jí ale přece neudělal.

Konzultujete příběhy s někým, než je dáte do novin?

Ano. Před prvním vydáním jsem to dokonce poslal známým, kteří se v podobné branži pohybují dlouhou dobu, a probíral to s nimi. Byli to novináři i moderátoři a ladili jsme ideální podobu. Není to tak, že vypaluji od pasu vtipy s tím, že se jim každý musí smát. Dnes už mám jen jednu poradkyni. Ta mě vždy navede správným směrem.

Takže když vám řekne, že jí to vtipné nepřipadá, tak se to v novinách neobjeví?

Ne, tak to není. Mám svoji hlavu a sám si určuji, o čem budu psát. Ale díky jejím radám třeba vyladím pointu. Navíc historky musí být různorodé. Některé z ulice, jiné z divadla, další o dětech, pak jsou oblíbené brepty – to všechno musí být v rovnováze.

Teď od vás dva měsíce nic číst nebudeme. Proč?

Začínají divadelní prázdniny a je možné, že budu kdovíkde. Nerad bych byl nezodpovědný tím, že na mě v novinách budou čekat a já budu běhat někde po cizím městě a hledat internet. Proto si dám dva měsíce pauzu, nasbírám další historky a myslím, že i čtenáři si ode mě rádi odpočinou. V září se ale zase plný sil vrátím.

Nemohl byste nás před odjezdem na prázdniny nějakou veselou příhodou potěšit?

Díval jsem se na televizi s mojí neteří. Zeptala se, jak se jmenuje pán na obrazovce. „To je Boris Hybner,“ odpověděl jsem. Vytřeštila oči. „Cože? Takové jméno? Někdo se může jmenovat Boris Hybner? To je zvláštnost. A není to jméno chráněné? Jako třeba blatouch?“ Tak jí to jméno přišlo neuvěřitelné a vzácné.