Jitko, blíží se premiéra nové pohádky, přesně pohádkového muzikálu Anička a bylinkové kouzlo. Ty ses ujala, kromě toho, že se objevíš i na jevišti, také choreografie. Prozraď mi, jak ses připravovala?

Prvotně jsem si musela nastudovat bylinky, které v pohádce vystupují. Velmi často jsem tak navštěvovala knihovnu, kde jsem shromažďovala veškeré informace a zajímavosti o bylinkách, a ty mi pak pomohly při vytváření jejich charakteristického pohybu.

Nedávno jsi ukončila studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, obor Taneční a pohybové divadlo a výchova. Pomáhá ti to, co ses ve škole naučila, při tvorbě choreografií?

Samozřejmě. Zrovna tady v pohádce využívám znalostí klasického tance, který byl jako jeden z hlavních předmětů našeho oboru ve škole. Nejvíce však člověk získává znalosti zkušenostmi. Je jedno, jestli jde o velkou choreografii nebo jen o pohybovou spolupráci. Každá tato zkušenost člověka, tedy v mém případě určitě, velmi obohacuje a posouvá dál. Já jsem například měla letos o prázdninách nádhernou příležitost pracovat po boku Laďky Košíkové, která si mě přizvala jako svou asistentku režie a pohybovou spolupráci na scénickém provedení nejstaršího oratoria s komickými prvky, které mělo premiéru na hudebním festivale ve Znojmě.

To zní zajímavě. Prozradíš víc?

Skladba je hudebně-dramatickým zpracováním oblíbeného středověkého literárního motivu, hádky mezi Tělem a Duší o to, kdo z nich je odpovědný za hříchy, kterých se člověk v životě dopustil. Bylo to intenzivních 16 dní, během kterých jsme oratorium musely nazkoušet. Zde jsem se poprvé pracovala s operními zpěváky. Při vytváření pohybu jsem musela myslet na to, že se zpěváci nemohou po jevišti pohybovat tak, jako třeba herci. Technika operního zpěvu mnohdy neumožňuje zpěvákovi se pohybově vyjadřovat. Po celou dobu zkoušení jsem na to musela myslet a vždy pohyb vymyslet tak, aby jednak nebyl nikterak náročný, ale přesto vyjádřil danou situaci té postavy či celé situace. Naučila jsem se tak přemýšlet „v pohybové zkratce“. Byla to pro mě obrovská zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná, a kterou jsem také zúročila i při choreografii v naší pohádce.

Anička a bylinkové kouzlo je, jak už název napovídá, pohádka o bylinkách, které v ní také přímo vystupují, ty například hraješ Pampelišku lékařskou. Jak náročné je tvořit „choreografii pro bylinky“?

Není to o nic těžší, než když ji tvoříte pro „lidi“. S režisérem Kubou Macečkem jsme se shodli, že hlavním pohybovým projevem bylinek bude klasický tanec. Jednak, aby se pohybově odlišily od světa lidí, a také, aby bylinky dostaly pohybovou lehkost. Důležité bylo při tvoření choreografie myslet na to, co budou mít herci na sobě za kostým. Každý totiž máme svou bylinku přímo na kostýmu, takže je tím pohyb někdy omezen. Ale to je také to, co mě na vytváření choreografií a pohybu baví. Vymýšlet jiné možnosti, než jsou nám přirozeně vlastní.

Nedílnou součástí pohádky bude i hudba Josefa Fojty a texty Emanuela Míška. Z čeho při práci vycházíš a vzniká nejdřív choreografie, nebo ji tvoříš až na hudbu?

Vždy jsem choreografii nebo pohybovou spolupráci dělala na již hotovou hudbu. U pohádky tomu nebylo jinak. Dostala jsem CD s nahranými písničkami a neustále to poslouchala dokola. U některých písní stačilo mít „jen“ to, co tou písničkou chceme vyjádřit. Například u Podbělu lékařského jsme chtěli podpořit, že má charakter lidové říkačky, tak i pohyb tomu měl odpovídat a celé to vymýšleli až přímo na zkoušce. Jiné písničky, jako třeba Jitrocel, která má doslova taneční choreografii, jsem si důkladně chystala dopředu.

Na závěr by mě zajímalo, na jakou inscenaci se v divadle těšíš příští rok jako herečka a co by sis nenechala ujít jako divák?

Nové předplatné je pro mě naprosto našlapané, takže jako herečka bych si přála být ve všem, což samozřejmě není možné, a jako divák bych se těšila, že uvidím všechno, což už by se mi mohlo podařit (smích).