„Pro mě není naše divadlo instituce, kam chodím do práce, pro mě je to domov,“ říká o uherskohradišťské scéně.

Stáváte se středem pozornosti v celé republice. Nominace na plakát roku v Českém lvu, Cena komediantů od herců Slováckého divadla, Česká televize o vás natočila dokument, do toho kostýmy, scény… Co na to říkáte? Těší vás to?

Jistě, koho by netěšilo, že si jeho práce někdo všiml. Ovšem nejvíc si cením ceny od kolegů, neboť dle hlasování, které bylo následně zprůhledněno počty hlasů, to nebylo vůbec jednoznačné. A také v domácím prostředí mohou fungovat nějaké skryté záště, nebo jiné xenofobie, a proto mi toto ocenění udělalo největší radost. A tak nějak doma se mi tvoří nejlépe, už se všichni známe a o každém malinkém nedostatku jednotlivého herce vím a můžu ho potlačit. Naše jeviště už dobře znám, vím, kde se co vejde.

Na to ale v divadle nejste sama. S kým spolupracujete?

Ano, tímto se dostávám ke dvěma profesím, kterým bych chtěla poděkovat, i díky nim jsem dostala ocenění od kolegů. A to profesi krejčová, kterou zastupují Drahomíra Ulmová, dříve Eva Prokešová, nyní Pavlína Pavlíčková, a šéfovi výroby, zde je to Jiří Janík. Všem těmto zmiňovaným chci nesmírně poděkovat. Někdy to jsou velké nervy, tlačí nás čas, něco se nedaří, ale dohromady to zvládneme a je z toho pak čirá radost.

Medailon České televize bude uveden už tuto sobotu…

K medailonu České televize do pořadu Divadlo žije můžu zatím říct, že jsem byla nervózní, protože raději vymýšlím, tvořím, než o divadle povídám. Ale tak jsem si tak nějak říkala: uvidíš, co z tebe vypadne. A v sobotu to uvidí i všichni ostatní.

Za všemi těmi úspěchy jsou léta dřiny. Jaká byla vaše první výprava?

První výprava byla pro Davídka Vackeho na Malé scéně Slováckého divadla, rok už raději nechci vzpomínat. Byla to Olga a ďábel, kde jsem se poprvé setkala s úkazem zvaným Zdeněk Trčálek. Potkala krásnou Aničku Pospíchalovou a Jiřinek Hejcman měl ještě na hlavě obrovskou řepu! Bylo to krásné, štrikovala jsem po nocích s mamičkou červené bavlnky, aby měli herci parádní garderobu.

Na kterou práci obzvlášť ráda vzpomínáte?

Povětšinou jsou to vždy aktuální věci, protože čas u divadla tak strašně běží! Vždy si vychutnám práci na venkovských dramatech, je mi to hodně blízké Maryša, ale třeba i Dům Bernardy Alby v režiích Igora Stránského byly pro mě velice příjemné. Kalibův zločin je teď aktuální. Když jsem ho četla, bylo mi tak ouzko, tak mě všecko bolelo, a když začne Tomáš Šulaj na scéně supat, tak se mi ten pocit vrátí a je to celé teskné. Přečtěte si to! Zároveň jsem četla Kříž u potoka Karolíny Světlé, na kterém pracuji ve Švandově divadle s panem Gombárem. To byl stejný pocit. Dojemné, třaskavé, perlící, vyvěrající smutek.

Jste také autorkou grafické tváře Slováckého divadla. Čím pro vás vlastně uherskohradišťské divadlo je?

Ptají se mě lidé, kdy že už odejdu a třeba se uplatním více v matičce Praze. A já jim vždy s tou největší radostí a naprostou přesvědčeností odpovím já nikdy neodejdu! Tedy pokud budu moci zůstat. Ale z vlastního rozhodnutí toto neudělám. Jsem patriot! Jak já ráda povídám o našem divadle jinde. A jak je to tu NAŠE! A vždy se vrátím a říkám si, tady to tak funguje. Tady má každý svoji úlohu, každý ví, co má dělat, nemudruje a je tu milo. To se nedá říct o jiných divadlech. Nedá, bohužel. Pro mě není naše divadlo instituce, kam chodím do práce, pro mě je to domov.

V práci jste toho už dosáhla hodně. Co vás nejvíc těší? Je něco, pocit nebo poděkování, co si v sobě hýčkáte?

Největší odměnou je, že sám herec si uvědomí, nebo poukáže, že mu ten kostým pomáhá v roli, že ho nějak více povznese (snad je to správné slovo).

Můžete být konkrétní?

Třeba při dramatickém zkoušení Kalibova zločinu otěhotněla Pavlínka Hejcmanová, v alternaci k ní byla Irenka Vacková, která měla možnost celou tvorbu a vznik hry pozorovat. I kostýmovou zkoušku, na které se poprvé herci oblečou do kostýmů, nalíčí, načešou. Jelikož byla přítomna z té druhé strany, vše viděla z pozice diváka. Nakonec skrze zdravotní stav Pavlínky musela do role „vskočit“. Musela to být pro ni rvačka s textem velká. Ale i ta práce s kostýmem nebyla u této hry nic jednoduchého. Těžké materiály, aby sukně držely tvar, obrovské, makačka! Ona za mnou přišla a říká: „Evži, kdybych neviděla ty lidi oblečené pohromadě z hlediště, kdybych neviděla, jaká je to krása, tak to ze sebe v té nervozitě ztrhám, ale je to tak kompaktní celek, že to vydržím. Musím!“ To je odměna! To je tetelící se měkko v duši.

Co ještě vám udělá radost?

Samozřejmě když slyším od diváka, že byl spokojen, že se mu něco ze hry líbilo, konkrétně ze scénografie, vždy to potěší a to „měkko“ se dostaví zas. Nebo jen drobná nominace v cenách Alfréda Radoka dokáže člověku dodat a povzbudit ho v práci. Škoda jen, že sem nejezdí více kritiků, ne kvůli scénografii (možná také), ale kolikrát vznikne tak působivá hra, která se nedostane za hranice regionu. A výkony kolegů jsou grandiózní…

Máte za sebou spolupráci s režisérem Pitínským. Víme o něm spoustu především od herců. Ale jak jej vnímáte vy?

Ó, ten člověk nedá jednomu spát! Je to jiný svět. Je mi ten svět blízký, ale netroufám si říct, že bych ho mohla cele pochopit. Nastoupit na jeho loď a chvilku se plavit, to je to nejhezčí, co mě mohlo u divadla potkat. A nejenom u divadla, stačí jít s ním na oběd a tlachat o obyčejných věcech.

Jak to celé vlastně probíhá? Máte při návrzích volnou ruku a pak jen režisérovi přinesete výsledek, nebo je to on, kdo určuje výtvarnou podobu s vámi?

Jak kdy. Někdy je to úplně volné, s Kubou Macečkem to tak většinou máme, a když už je něco jakoby hotové, tak to třeba rozvíjíme dál. On má též neuvěřitelnou fantazii. Někdy naopak dostanete věc skoro nadiktovánu. Tento přístup je poněkud složitější, když už má režisér jasnou linku naplnit to vše, to je pak někdy oříšek.

Teď vás čeká muzikál Kdyby tisíc klarinetů. Máme se těšit na klasický retro muzikál, nebo půjde spíše o moderní pojetí?

Chtěli bychom dostat Klarinety do dnešní doby. Dnes je ten muzikál stále velmi aktuální. A dělat jen kopii, to by neuspokojilo nikoho. A tak herci si jistě zazpívají s feelingem dnešního zpěváka, scénografie bude jednoduchá, ale snad to k vojenskému prostředí bude stačit, proč dělat v divadle vojenské cvičiště, choreografie moderní, ta vše završí rytmem dnešní doby. A kostým bude s jemným akcentem na 60. léta. Neb ta doba byla v odívání nádherná. Už jen to, co si dokázaly naše maminky načesat na svých hlavách, čím to tužily a jak to uměly nosit!

Jste vášnivá folkloristka, ale určitě si ráda zazpíváte i semaforské písničky. Na kterou se vy sama nejvíc těšíte?

Jelikož budou v muzikálu písničky, které ve filmu nezazněly, tak to neznámo mě těší. Věřím, že si najdou melodie nejen pamětníka, ale třeba současným zpracováním osloví i mládežníky, kteří si budou u táboráku i nadále zpívat: Tereza, jedině Tereza… (kaj)