„Musím zkontrolovat, jestli tu jsou všichni na vrátnici, jinak by totiž nastal velký problém," říká mi Štěpán a nechává mě krátce před začátkem samotnou v jeho „království". „Kde mám kabelku, ztratila jsem kabelku," přiletí Kamila Zetelová a na polici za mými zády prohlíží rekvizity. Každá má své přesné místo, aby herci věděli, kam sáhnout. „Tady je," oddechuje si a bere růžovou tašku. Pár minut nato přibíhá Štěpán Goiš s tím, že obávaný problém nastal, chybí jeden osvětlovač. Jeden telefon a vše je v pořádku, všichni jsou v divadle.

Je fajn, když jsme všichni dochvilní

Inspicient mi ukazuje, že teď nastává práce s oponou, musí ji otevřít předepsanou rychlostí natolik, aby si diváci mohli přečíst titulky. Hlásíme první zvonění, v hledišti zatím sedí jen pár nejnedočkavějších. Ani po třetím tam ale stále všichni nejsou, i když je sedm hodin a představení by mělo začít. „Uvaděčky zavřou dveře a tak poznám, že začínáme," vysvětluje mi Štěpán Goiš. Zpoždění tak není zapříčiněno herci, jak by si někdo v hledišti mohl myslet, ale diváky. Se sedmiminutovým zpožděním začínáme. Před Štěpánem leží na stole scénář, kde má poznačeno všechno důležité, to znamená práci s oponou a které herce má volat na jeviště.

Na legrácky si herci čas najdou

„Nemůžu nikoho vynechat, i když třeba vím, že stojí za mnou. Podle hlášení se totiž může řídit někdo jiný, kdo třeba přijde na řadu až za chvíli," prozrazuje mi Štěpán Goiš. A začíná šrumec. Donaha! je totiž představení, do kterého je zapojené celé divadlo, na jevišti se objeví technici, manažerka divadla i garderobiérka. Navíc se herci neustále převlékají. Mezi prvními jde na scénu Zdeněk Trčálek coby profesionální striptér. „Půjčte mi foťák," prosí mě Tomáš Šulaj. A zpoza opony „rozptyluje" svého kolegu a ohromně se při tom baví. „Všechno mám zdokumentované," hlásí Tomáš Šulaj Zdeňku Trčálkovi, když se vrací za oponu. „Okamžitě to smažte," rozkazuje s úsměvem. „On s tím teď bude spávat pod polštářem," mrká na mě Zdeněk Trčálek. I když se herci nezastaví a neustále pobíhají tam a sem.

Na legrácky si čas najdou. „Toto je jedna ze dvou životních rolí," upozorňuje mě Štěpán Goiš, když se Alžběta Kynclová připravuje na svou roli bankomatu. „Jen se podívejte, co všechno si musí dnes herec vytrpět," naoko se zlobí herečka. Druhou stejně významnou roli má manželka ředitele divadla Kamila Zetelová, hraje sáček brambůrek. Kromě hlášení nástupu herců se inspicient stará i o klid za oponou, „umravňuje" své kolegy, kteří by se bavili příliš nahlas.

O celém představení existuje podrobný zápis

Zapíšu tě, gestikuluje Štěpán Goiš na Alžbětu Kynclovou. „Radši tam napiš můj úraz," říká a ukazuje odřené koleno, když při jednom z výstupů upadla. Inspicient totiž musí vypsat záznam o představení, případné prohřešky herců, nefungující techniku, hrající externisty a přesný začátek a konec hry. Během tří hodin, které za oponou trávím, se nejednou od srdce zasměju.

„Monika Horká má přijet na vozíčku doprostřed jeviště. Na jednom představení zapomněla brzdit a skončila skoro v první řadě. Technik na ni stále hlasitě křičel, brzdi," vzpomíná mladý inspicient.

Jindy zase schytala nápověda ránu baseballovou pálkou. „Naštěstí se otřela jen o rameno. Byla nová a nevěděla, že má uhnout," usmívá se Štěpán. Nápověda sídlí přesně na opačné straně než my a celé jeviště se dá obejít dokola, zjišťuju. Podobných poznatků jsem za ty tři hodiny vstřebala hodně. Vidět představení „zezadu" je určitě zážitek a dobře se na tom pozná, jaké je Slovácké divadlo sehraná parta. „Jsme tu prostě všichni blázni," ukončuje to při pošťuchování s Tomášem Šulajem Štěpán Goiš.