VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hudebník a skladatel Pavlica: Google vám moudrost stáří nenahradí

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - V obývacím pokoji u Pavliců stojí nepřehlédnutelný černý klavír. Snad právě on měl tu čest jako první nástroj na světě vyloudit dnes už přeznámou melodii – Voda má, voda má rozpuštěné vlasy… Schválně, co bude hrát příště? Těžko říct, ale prachem asi hned tak nezajde.

3.5.2012
SDÍLEJ:

Jiří PavlicaFoto: DENÍK/Jan Karásek

„Mou povinností na tomto světě je dennodenně pracovat. Chtěl bych toho udělat ještě hodně," tvrdí osmapadesátiletý Jiří Pavlica, který byl ve čtvrtek 3. května vyhlášen Osobností roku 2011 ve Zlínském kraji.

Vám už musí jít ze všech těch rozhovorů hlava kolem. Přednedávnem jste jeden dával na Radiožurnálu Lucii Výborné, měl jste talkshow ve Švandově divadle, rozhovory mezi vámi a Přemyslem Rutem vyšly v roce 2010 knižně. Navíc máte tu vzácnou možnost se dennodenně vyjadřovat pomocí slova a hudby na pódiu. Nemáte někdy pocit, že už jste světu řekl všechno, co jste chtěl?

Někdy tomu tak je, ale vzhledem k tomu, že se pro média snažím vyjadřovat vždy jen k nějaké konkrétní pracovní záležitosti, tak mám pocit, že mám stále co říci. Zcela jistě se ale budu opakovat v odpovědích na otázky ohledně života a jeho smyslu, odkud kam člověk kráčí. Na to je můj názor neměnný, konstantní.

Vy ale v průvodním textu ke svému nejnovějšímu dílu, oratoriu pro velký symfonický orchestr a smíšený sbor Brána poutníků, uvádíte, že každý člověk je poutníkem, který v životě prochází různými branami a objevuje nové obzory. To jeho pohled na život nezmění?

To zcela určitě ano, ale v oratoriu jsou řešena závažná filozofická témata odkazu svatého Vojtěcha. On znal svůj směr a cíl, který byl jasný a neměnný, cesta k němu byla však dramatická a plná nejrůznějších poznání. My se teď vraťme na zem a zkusme se podívat na naše životy očima každodennosti, která nás může zviklat v dílčích názorech na to či ono. Ale v základních postojích ne. Za takovou neměnnou konstantu běžného života považuji třeba to, že ctím smysl a význam rodiny, že výchova dětí je velká zodpovědnost a manželství každodenním usilováním o harmonii, to je danost, kterou respektuji a chráním si ji. Takové konstanty platí i v mé tvorbě a uměleckém snažení. Kdysi dávno jsem si je pojmenoval třemi „P" – tedy pohlazení, poznání a poselství. Když se ohlédnu za posledními dvaceti léty, vždy je tam najdu.

Co pro vás naopak názorovou konstantou není?

Třeba pohled na vývoj hudebních trendů, včetně například lidového umění. A to je fakt, který byl lidovému umění často upírán. Možná jsem byl kdysi někomu trnem v oku, když jsem jakože měnil Hradišťan… Ale já jsem nedělal žádné revoluce, to vše se uskutečňovalo v řádu vývoje. Protože stejně jak se vyvíjel život našich předků, vyvíjelo se i jejich umění. Písně, tance a kroje byly jiné v roce 1900, jiné v roce 1950 a jiné jsou i dnes.

Vraťme se ještě k oratoriu Brána poutníků, které mělo českou premiéru v neděli 22. dubna v pražském chrámu svatého Víta. Jeho ústřední postavou je Vojtěch, světec z desátého století. S jakým poselstvím k posluchači přicházíte tentokrát?

Jde o vícevrstvý dialog různých věků, přesněji konce prvního a začátku třetího tisíciletí. Když jsem studoval legendy o svatém Vojtěchu, uvědomil jsem si, že lidé tenkrát řešili tytéž problémy jako nyní my architekturu nového tisíciletí či mocenské uspořádání Evropy. To mě trochu uklidnilo, svět byl vlastně stejně rozbouřený, jen v jiných poměrech a historických kontextech. První dialog je tedy historický a překlenuje celé jedno tisíciletí. Druhý dialog je mezinárodní. Nabídku na tvůrčí spolupráci jsem dostal od mezinárodního orchestru Europera, jenž pečuje o mladé talentované umělce z České republiky, Polska a Německa. Hledal jsem proto nejdříve, co by je spojovalo, a postava svatého Vojtěcha se k tomu přímo nabízela. Byl z rodu Slavníkovců, studoval v německém Magdeburku, kde přijal jméno Adalbert. Poté působil v Římě, stal se pražským biskupem, několikrát z Čech odešel a zase se vrátil a jeho život byl plný dramatických zvratů. Nakonec se rozhodl odejít na misie do severního Pobaltí, kde zahynul mučednickou smrtí. Jeho tělo bylo vykoupeno Boleslavem Chrabrým a uloženo v polském Hnězdně. Třetí dimenzí oratoria je, že sv. Vojtěch žil ještě v době před papežskými schizmaty a rozdělením církve. Osobně vnímám všechny konfesní směry a církve v maximální možné toleranci. Vždyť všechny chtějí dobro a lepší svět, ale jejich úmysly troskotají na netoleranci a dalších lidských aspektech. A konečně posledním symbolickým rozměrem pražského provedení Brány poutníků je charita. Vstupné z koncertu nešlo jen na konto mladých hudebníků z Europery, ale i na sdružení Cesta 121, které se stará o seniory a přestárlé kněze. To je tedy dialog mezi mladými a starými. Stáří bylo dříve ve společnosti považováno a znamenalo moudrost. Dnes se stal vývoj natolik překotným, že nikoho ani nenapadne jít si pro radu za nejstarším z rodu.

Jistě, máme přece Google, ten nám odpoví na všechno…

Jenže moudrost stáří spočívá v tom, že má jasno v zásadních životních otázkách. Zrození, láska, smysl života, smrt. V tom vám Google rozhodně neporadí lépe. Svět v současnosti strádá tím, že je v mnoha směrech vykořeněný historicky, kulturně, duchovně, eticky…

Posluchači Hradišťanu si možná budou moci už na Vánoce koupit nové CD. O čem bude?

To je trochu předčasné tvrzení, pracuji na něm a v říjnu bychom chtěli natáčet, ale není to ještě stoprocentní. Měl by být ze života a o životě, o různých věcech, které nás obklopují, hlavně ale o těch hezkých. Protože toho ošklivého, co se na nás ze všech médií hrne, je už opravdu přespříliš. Člověk ráno vstane, pustí si třeba rádio a je naštvaný, aniž by vyšel z domu. Já si místo toho raději otevřu okno do zahrady a podívám se, jak rozkvetla naše třešňovišeň. To je krásný strom, který štěpoval ještě tatínek. Dozrává postupně, nejdříve první větev, potom křupky a naposledy takové třešňovišně, které většinou zůstanou ptáčkům, protože už je děti nechtějí.

Chtěl byste tedy číst v novinách samé dobré zprávy za cenu toho, že se nedozvíte ty špatné?

Spíš jde o to si uvědomit, kolik z těch špatných zpráv je opravdu důležitých. Jestli zrovna nějaká blonďatá slečna přišla s takovým nebo onakým odposlechem, to považuji vyloženě za obtěžující informační smog.

Ale zpět k CD.

Chtěl bych, aby obsahovalo něco z pohlazení, poznání a poselství. Snad přinese lidem něco dobrého a nikdo nebude kvůli němu ráno odcházet z domu naštvaný. Ostatně, myslím, že nálepka kontroverzního umělce, jak jsem byl vnímán jistou skupinou tradicionalistů, už dávno vymizela. Čas běží dál a společnost se hodně změnila.

Je k hudebním experimentům více tolerantnější?

Myslím, že ano. Mnohé z mých dřívějších experimentů jednoduše narážely na nepochopení. Já jsem jen nechtěl jít s davem a v dobách, kdy se nosily obvyklé písně, jsem hledal v archivech něco neznámého a nepoznaného. Když byly v letech po revoluci tendence vyhazovat všechno „naše" a začalo se mluvit anglicky, přišli jsme s Vlastou Redlem nebo Emilem Viklickým s hudbou, která u nás ještě neměla pojmenování, později nazývanou world music. Byla to naprosto přirozená reakce na globalizační tlak, který se nevyhnul ani hudbě, a šlo o obranu proti celosvětově střiženému unifikovanému hudebnímu proudu. Byly to autorské věci, kdy jsem byl přesvědčen o tom, že ať už jde o jakýkoliv žánr, musí v něm být obsažen kus naší národní vůně, historie, ducha. A jestli došlo k fúzi s jazzem, folkem, písničkáři nebo symfonickými orchestry, není to nejpodstatnější.Vždy v tom byl kus Moravy, země, v níž jsem se narodil, a tedy i kus mě samého.

Tipuji, že nejvíce posluchačů si našly hity, které vzešly z vaší spolupráce s Vlastou Redlem…

Asi ano. Když začal Čechomor sbírat první velké úspěchy, Vlasta jednou ve filozofické náladě prohlásil: „My jsme vytvořili bank a Čechomor jej rozbil a shrábl." Já to tak úplně nevidím. Byl to přirozený vývoj. Bylo by ale zajímavé sledovat optikou dnešní doby, jak to naše společné CD vznikalo, doslova na koleně. Třeba pořadí písniček na albu jsem sestavoval cestou do Prahy, kde jsme v Rudolfinu dělali zvukovou finalizaci. Vlasta usnul hned v buchlovských horách, protože ještě v noci něco dotáčel ve studiu u Iva Viktorina, a já jsem si na kazetě přehrával jednotlivé písně, promítal si tóniny, tempa, návaznosti, trefoval na kazetě začátky a konce písní a snažil se udělat co nejlepší pořadí. Za cestu do Prahy jsem to při řízení starého renaultu stihl a myslím, že lépe to trefit nešlo. Dnes už je to neskutečná hudební prehistorie.

No a dneska se ve Starém Městě povídá, že jste si v domě nechal postavit nahrávací studio.

Pravdou je, že jsem o tom kdysi uvažoval, mělo být nahoře na půdě. Velmi rychle jsem ale pochopil, že by to byla špatná cesta. Aby se autor mohl soustředit jen na hudební práci, potřebuje někoho, kdo se mu stará o technickou stránku a hlídá ji. Tehdy začala krásná a dlouhodobá spolupráce s nahrávacím studiem Slováckého divadla a jeho technikem Petrem Blahou. Tam vniklo CD s Japoncem Yas-Kazem, Afričanem Dizu Plaatjiesem, CD O slunovratu a další.

Zůstaňme ještě tady ve Starém Městě. Jste zastáncem pomalu rýsujícího se chrámu svatého Ducha. Je ale potřeba v dnešní době stavit kostely? A tak veliké kostely?

Stavět kostely potřeba je. Jak velké, to nechci soudit. Jako se staví spousta jiných staveb, které slouží lidem a uspokojují jejich potřeby, ať už to jsou hotely nebo restaurace, musí se rozvíjet i neuchopitelná nemateriální složka člověka. A tou je duchovní rozměr lidského bytí. No a pro takový proces lidé potřebují prostory, kde je možné se scházet, takže to považuji za naprosto plnoprávný a potřebný požadavek. Celá stavba má navíc širší význam a dopad. Nebude to jen kostel, ale kulturně-duchovní centrum pro celé Staré Město. Teď z toho vyčnívá věž, ale už stojí, přece ji nebudeme bourat. Už z principu raději stavím než bourám. Někdo mně řekne, že bourám hranice mezi žánry. To není přesné. Hranice si lidé dělají sami. Když chce někdo žít ve svém světě, ve svém ghettu, prosím, já mu ho neberu. Já se jen snažím stavět mosty, po kterých si lidé mohou jít vstříc a setkávat se. V případě chrámu jde teď především o to, napřít síly, aby se celá stavba co nejrychleji dokončila a začlenila se tak do života Starého Města.

Na stránkách Slováckého deníku nesmí chybět otázka, jestli sledujete práci folklorních souborů na Uherskohradišťsku a jak se vám jejich vystoupení líbí.

Celé hnutí sleduji a hodnotím jej velmi pozitivně. A můžu také srovnávat vývoj fenoménu zvaného folklorismus dříve a dnes. Minulý režim v období čtyřiceti let tento jev oficiálně státně podporoval. Proti tomu nelze nic namítat. Ale je třeba si uvědomit, že co je v přírodě uměle vyživováno, ztrácí na síle a životaschopnosti. Přesto, či právě proto, se dnes, kdy je folklorismus spíš na okraji společenského zájmu, objevuje jeho nová síla, zevnitř a spontánně. Fascinuje mě, jak si mladí lidé dokáží zatančit, zahrát, zazpívat, uspořádat si hody, rekonstruovat kroje a prožít to, co plní funkci místní kultury a udržuje povědomí o nejbližší komunitě.

Co pro vás znamená ocenění Osobnost roku 2011 ve Zlínském kraji?

Jako každé ocenění, kterého se člověku dostane, potěší a současně zavazuje. Jen mě mrzelo, že jsem jej nemohl převzít osobně, protože přesně v tutéž dobu jsem měl přímé vysílání na TV Noe, které bylo dlouhodobě plánováno a nešlo přehodit. Zároveň jsem rád, že jej mohla za mě převzít moje žena Martina, protože má na něm svůj velký podíl. Vlastně je to ocenění pro nás oba.

VIZITKA

Jiří Pavlica se narodil 1. prosince 1953 v Uherském Hradišti. Vystudoval Střední ekonomickou školu v Uherském Hradišti a následně i hudební vědu a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, housle na brněnské konzervatoři a skladbu na JAMU v Brně. V roce 1970 začal hrát na housle v cimbálové muzice Hradišťan, pět let nato se stal jejím primášem a v roce 1978 i uměleckým vedoucím. Původně folklorní kapela se vlivem jeho uměleckého vedení a dramaturgie proměnila v alternativní hudební seskupení, které obsáhne oblouk od lidové tradice až po oblast soudobé hudby. Jiří Pavlica má za sebou bohatou uměleckou činnost, je držitelem několika ocenění, zlatých desek i platinové desky za album O Slunovratu. Kromě Hradišťanu se stále více uplatňuje i v oblasti volné soudobé tvorby pro velká symfonická tělesa a sbory.

Autor: Michael Lapčík

3.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Poryv větru převrátil na obchvatu Bánova návěs nákladního vozu. K události došlo v pondělí 11. prosince kolem půl desáté dopoledne.
2

Vítr u Bánova převrátil návěs kamionu

Ilustrační foto

Vítr v Bojkovicích přetrhal elektrické vedení, školáci se neučili

Pojištění pracovní neschopnosti může vytrhnout trn z paty

Dlouhodobá léčba nemoci nebo úrazu zamává nejen s psychikou člověka, ale také s jeho peněženkou. Pokud nemáte našetřenou solidní rezervu, zamyslete se nad připojištěním pracovní neschopnosti. Může vám přijít vhod. Co byste o připojištění měli vědět prozrazuje David Kučera, finanční poradce Partners.

Nedakoňské srnky slavily jubileum pořadem Pod peřinou

FOTOGALERIE / Vkládají-li sudičky lidem do kolébky nějaká osudová rozhodnutí, tak v případě členek pěveckého sboru Nedakoňské srnky, který v sobotu slavil desáté výročí od svého vzniku, to udělaly bez váhání.

Může být hlavní uzel pro novou MHD v Uherském Hradišti na Všehrdově ulici?

ANKETA/ Myslíte si, že hlavní uzel pro novou MHD v Uherském Hradišti může být na Všehrdově ulici v blízkosti hlavní křižovatky, kde by mezi Střední uměleckoprůmyslovou školou a bankou ČSOB mělo denně projet více než 400 spojů? Hlasujte v anketě.

Vzpomínka na Plocína

Už více než rok uplnynul od chvíle, kdy odešel do veslařského nebe Michal Plocek.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT