Snímek zachycuje nejtěžší životní období frontmana legendárního Katapultu, kdy v krátké době přišel o všechny kamarády z kapely. Vzpamatoval se však, našel nové členy a za rok stál znova na pódiu. „A kapela hraje ještě lépe než dřív,“ říká Olda Říha v rozhovoru pro Slovácký deník.

Pane Gogolo, v průvodním textu k filmu se píše, že se váš snímek vymyká pravidlům hudebního dokumentu. Čím? Zpracováním? Samotným tématem?

JG: Když se řekne film o rockerovi, první, co člověku naskočí, je, že bude o jeho začátcích. S kým hrál, o jeho stylu hudby, které kapely má rád. My jsme se s Oldou setkávali rok a půl v jeho mezní životní situaci. A muzika do toho všeho vstupuje v souvislostech, jež potvrzují, že on zpívá a hraje to, co žije.

Kolik natáčecích setkání jste vlastně uspořádali?

JG: Dvanáct třináct. Asi sedmdesát hodin natočeného materiálu. Z toho patnáct hodin koncertů. Ty jsme točili celé. U Oldy nikdy nevíte, která píseň se zrovna z jeviště vylije. Při tvorbě dokumentu se člověk musí ponořit do světa zpovídané osobnosti.

Je vám svět rockera blízký?

JG: Ve smyslu Katapultu jsem do značné míry rocker. Zatímco na desce hrají tříminutovou verzi, živě se jim to čtyřnásobně protáhne. Nebo jakým způsobem zahraje refrén, sólo. A já také úplně přesně nevím, co se bude dít. Natáčím v duchu toho, co nám řekl učitel na FAMU a důležitá osobnost českého dokumentu posledních patnácti let Karel Vachek točte tak, abyste se také nechali natáčet. Abyste netočili jen to, co víte předem, protože tak natočíte jen sebe samého a své ego. Vystihl to i Olda při představování své kapely na konci jednoho z vystoupení: na Dědka hrála basa, na Tulju hrály bicí a na mě kytara. To je podle mě jeden z nejsilnějších momentů filmu. On neví, jestli hraje na kytaru, nebo kytara na něj. Neví, co bude přesně hrát, a já nevím, co budu přesně točit. V tom se shodujeme.

Pane Řího, jak dlouho jste si rozmýšlel, zda na nabídku Jana Gogoly natočit film kývnete?

OŘ: Neměl jsem šanci si to rozmýšlet. A nevím, jestli mě Honza podvedl a manipuloval se mnou, jestli to měl vymyšlené, nebo ne. Do natáčení jsem byl v dobrém smyslu slova nenápadně vtažený. Nejdříve žádná nabídka o natáčení dokumentu nepadla. Řeč na to přišla až po pár měsících a několika fragmentech. Pamatuji si, že na Dědkův pohřeb bylo sedmadvacet pod nulou. Přišli šílení filmaři a dělali svou práci. Já jsem z toho měl v duši legraci, že zmrznou a bude od nich pokoj. Oni to ale přežili. Film vznikal nenápadně, kontinuálně a vlastně tak nějak sám.

Celý exkluzivní rozhovor čtěte v pátečním týdeníku

Michael Lapčík, Pavel Bohun