K převážně barevným fotografiím volné přírody, obklopující starobylý hrad Buchlov, kterou zachytil objektivem fotoaparátu čtyřiasedmdesátiletý Josef Macenauer z Buchlovic, není třeba psát doporučující zprávu. Stačí ji vidět. Co snímek, to unikátní přírodní záběr. V exkluzivním rozhovoru pro Slovácký deník přibližuje autor snímků a zároveň lékař ve výslužbě to, jak je možné fotoaparátem zachytit Chřiby tak netradičním způsobem.

Kdy jste se skamarádil s fotoaparátem?

Bylo to po maturitě na uherskohradišťském gymnáziu v roce 1952. Jako věřící rodák z Velehradu jsem nedostal doporučení studovat na vysoké škole. Musel jsem nastoupit jako dělník do Výzkumné šlechtitelské a ovocnářské stanice na Velehradě, kde byl vedoucím pan Jašík. Moje éra fotografování začala poté, co mně vedoucí stanice svěřil deskový fotoaparát Voigtlander a vyzval mě, abych pořizoval fotky, které by byly prezentovány na výstavách ovoce a při přednáškách s ovocnářskou tematikou. Nastudoval jsem si teorii fotografování a pak jsem se ujal i toho praktického.

Po roce práce ve šlechtitelské stanici jste odešel studovat lékařskou fakultu v Brně. Kam v roce 1959 směřovaly vaše kroky z ní?

Na rentgenologické oddělení nemocnice v Hradišti, kde jsem setrval až do odchodu na zasloužený odpočinek. Pravda, toužil jsem jako rentgenolog pracovat v některé africké zemi. Splňoval jsem jazykové i odborné požadavky, ale tehdejší stranické orgány mi práci v zahraničí dlouho odmítaly. Potom jsem přece jen dostal povolení k práci v Kambodži. Tam jsme s manželkou strávili jeden a čtvrt roku. Odtud jsme jednou za měsíc zajížděli do Vunktau v jižním Vietnamu, kde jsme prožili mnoho krásných chvil. Strávili jsme tam v roce 1988 krásné Vánoce. Novou kamerou jsem tam pořídil celou půlnoční mši. V Kambodži jsem si koupil fotoaparáty značky Nikon, s nimiž jsem zachytil krásy jihovýchodní Asie. Zmíněné fotoaparáty mi sloužily i při cestách po jiných zemích a slouží věrně dodnes.

Které země jste ještě s vašimi fotoaparáty navštívil?

Bylo jich opravdu hodně. Z evropských zemí jsem neviděl snad jenom Finsko a Řecko. S manželkou, která v roce 2003 zemřela, jsme byli u mého bývalého spolužáka v Kanadě, fotografoval jsem Niagarské vodopády, ale i krásné přírodní scenérie kolem Vancouveru na kanadském ostrově v Tichém oceánu.

Který z vašich desítek tisíc snímků považujete za nejzdařilejší?

Je to fotografie papeže Jana Pavla II. Vyfotografoval jsem ho ze vzdálenosti jednoho metru, když mi kynul rukou na rozloučenou po dvouminutovém rozhovoru. Bylo to v roce 1996, když mě papež po skončení audience oslovil krásnou češtinou a optal se mě, odkud jsem přijel. Já mu odpověděl, že z Velehradu. Svěřil jsem se mu, že jsem pro něj dělal album z velehradské pouti v roce 1985, které mu předal kardinál Tomášek. Za víc než půl století fotografování jsem pořídil tisíce snímků. Mnoho domů je vyzdobeno mými fotografiemi, což mně dělá velkou radost. Je to jakési ocenění mé práce s fotoaparátem, který je mi stálým průvodcem.