Vloni jste se stali laureáty Strážnice, v sobotu jste získali Foskara. Co pro vás tyto ceny znamenají? Lze říct, kterého si vážíte více a proč?

Myslím, že člověk si musí v dnešní době vážit jakéhokoli ocenění, pochvaly a všeho, co vyznívá pozitivně. Obě ocenění jsou pro nás dokladem toho, že naše práce, to, co do ní vkládáme a co u ní prožíváme, lidi oslovuje. Nás samotné překvapila obě ocenění a obou si velmi vážíme, protože vynikajících kapel a interpretů je v celé zemi spousta. Tím spíše člověka potěší, že obě ocenění vzešla z řad odborné veřejnosti, která se folklorem a vším kolem něho zabývá.

Mezi nominovanými byl i Hradišťan. Jaké byly vaše první pocity, když mezi takovými veličinami zaznělo jméno vaší muziky?

Přiznám se, že jsem si v prvním okamžiku myslel, že si z nás někdo dělá legraci. Nějak se mi tomu nechtělo ani věřit. Až po rozhovoru s cimbalistkou a zároveň organizátorkou Foskara, Magdou Múčkovou, jsem byl ochoten uvěřit, že to není vtip.

Proč myslíte, že ten úspěch přišel právě v letošním roce? Byl pro vás rok 2006 opravdu až tak výjimečný?

Uvnitř kapely dozrála spousta věcí jak muzikantských, tak lidských, a to se projevilo na způsobu, jakým kapela funguje a hraje. Všechno ve vývoji kapely mělo dostatek času, aby dozrálo. Vždyť to také nebylo za jeden den, trvalo to patnáct let. Měli jsme také štěstí na lidi a projekty, do kterých jsme se zapojili. Ať to byla Erotika ve folkloru Davida Pavlíčka nebo zpěvník Písní malovaných Slováckem vydavatele Jaroslava Dostálka a autorského kolektivu Miloše Hrdého a Oldy Víchy. To všechno byla výtečná zkušenost, za kterou mohu jménem muziky ze srdce poděkovat.

Myslíte, že bude Foskar znamenat převrat ve vaší kariéře?

Obávám se, že v kapele nemůže být o nějaké kariéře ani řeči. Všichni jsme amatéři, hrajeme pro potěšení sobě i druhým, pokud chtějí naslouchat.

Cenu jste přebírali z rukou Martina Hrbáče. Už gratulace z rukou takové osobnosti jsou vyznamenáním. Na co jste v ten okamžik myslel a co jste říkal na pódiu?

Martin Hrbáč je osobnost, které si velmi vážím. Je pro mne, a myslím, že i pro kluky z kapely, symbolem muzikanta, který pevně stojí nohama na zemi a prezentuje to, co je odkazem horňáckých hudců. To jsem si uvědomoval i na pódiu. Pro kapelu i pro mne osobně to byla opravdu pocta. A co jsem říkal? Poděkoval jsem všem, kteří nám dali svůj hlas a které naše muzika oslovila. To hlavní poděkování patřilo klukům z kapely, bez nich by byl můj život o moc chudší. Musím se přiznat, že se mi hlavou honilo také jedno nevyslovené poděkování. Poděkování svému tatínkovi, který stál kdysi v době mého dětství u mých muzikantských začátků.

Kdo měl z Foskara největší radost?

No, myslím, že to byl právě otec. Ale jak jsem řekl, potěšilo nás to opravdu všechny.

Jak vlastně vaše cimbálová muzika vznikla? Jaká byla cesta, která vedla až k ceně Foskar?

Od skromných začátků v roce 1992, to jsme ještě hrávali jako hudecká muzika, po dnešní devítičlennou kapelu to byla opravdu dlouhá cesta. Nebylo to vždy jednoduché, ale snažili jsme se všechny problémy, muzikantské i mezilidské, řešit společně a hledat cesty, jak se ze svízelných situací dostat ven. Myslím si, že ocenění, kterých se nám dostalo, jsou z tohoto pohledu pouze vedlejším produktem toho, o co nám skutečně jde. Muzika musí přinášet potěšení nejen nám, ale i lidem kolem nás.

Jaké jsou vaše muzikantské vzory?

Těch je spousta. Od folkloru až po moderní muziku. Myslím, že dnes hodnotím na svých vzorech více to, jaké jsou to osobnosti a co se mi na nich líbí. Není až tak podstatné, jestli jsou to stále ještě vynikající interpreti. Snažím se spíš poznat člověka, způsob jeho myšlení, najít si k němu cestu.

Čím se lišíte od jiných cimbálových muzik?

Vůbec ničím. Jsme kapela jako každá jiná cimbálovka. Housle, cimbál, violy…

Chcete zachovat tradiční folklor, nebo se po vzoru Hradišťanu pustíte i do experimentování typu etna či nějakého jiného?

Dovolím si na otázku odpovědět otázkou? Existuje u nás na Slovácku tradiční folklor, nebo vše, co děláme, je pouze folklorizmus? Myslím, že já i kluci v kapele máme tuto otázku vyřešenou. Pro nás je to, co děláme prostě folklorem dneška. Ať už to bude znít lidově, nebo v moderní úpravě, podstatné je, aby to přinášelo člověku potěšení. Lidé mají tendence naši hudbu i kapelu s Hradišťanem srovnávat, někteří nás dokonce vnímají jako jakési pokračovatele jejich původní tvorby vycházející z tradičních lidových písní. My se otevřeně hlásíme k muzikantskému odkazu Jaroslava Staňka, bývalého primáše Hradišťanu, a v duchu lidových písní se tedy odvíjí i naše tvorba. Podstatné je, aby každý z nás přispěl do té hudební mozaiky svým dílem. Pak tam nalézám prožitky, o kterých jsem ani nevěděl, že je ta která písnička vůbec má, a to obohacuje nejen mě, ale každého z nás nejen muzikantsky, ale i lidsky. A kam se to bude vyvíjet? Člověk by neměl být slepým dogmatikem. Třeba dospějeme i k jiným druhům hudby. Nám však zatím stále nejkrásněji zní zpívající Staňkovy housle.

Co plánujete dál? Kde vás mohou lidé z regionu v nejbližší době vidět?

Plánů je až až. Chystáme další cédéčko. Točit bychom měli v červenci, křest plánujeme na říjen. Čeká nás strážnický festival, Jánošíkův dukát v Rožnově a mezi tím je spousta jiných privátních akcí.