Prozraďte, kdo vás přivedl ke zpěvu?

Narodil jsem se do muzikantské rodiny. Otec byl verbíř a zbarvení hlasu jsem zdědil po matce. Zpívat jsem začal už od čtyř let, i když mě to moc nebavilo. A hned jsem vyhrával soutěže. Slávek Volavý mně později říkal: Já jsem tě nenáviděl, věděl jsem, že když tam budeš, je zbytečné, aby tam byli ostatní.

Čím jste chtěl jako kluk být, když zpívání vás moc nebavilo?

Mým klukovským snem bylo stát se automechanikem. Jenomže to v té době předpokládalo mít samé jedničky a to jsem neměl. Přesto jsem pořád něco kutil a vymýšlel. Moc rád jsem měl sport, přes léto jsem hrál fotbal, a když v zimě zamrzla Dyje, šlo se na hokej. Sedět na zadku, jak je to dnes běžné, to ne. Dokud nás nesežrali komáři, byli jsme venku.

Vzpomínáte si na svá první vystoupení?

Jistě, byly to většinou nějaké schůze nebo výročí a já jsem tam byl nejlevnější kulturní vložka. Nenáviděl jsem to. Pak byla nějaká velká konference v Hodoníně, kde mně slíbili koloběžku. Řekli, že ji přivezou, až zazpívám. Dupl jsem si, že dokud tam nebude, tak nezazpívám. Koloběžka byla hotová, ale nestačili ji nastříkat. Nakonec ji přivezli. Pamatuji si, že byla modrá a jak to bylo čerstvě natřené, tak od ní byli všichni špinaví.

Swing nebo jazz vás nelákaly?

Právě že ano. Před vojnou jsme si udělali dixielandovou kapelu. Uměli jsme asi devět skladeb a z prvního vystoupení v Rakvicích nás vyhodili. Začal jsem hrát na trumpetu, na vojně v Martině jsem pak troubil večerky. Ve stejné rotě měli kluci dixielandovou kapelu. Zpíval s nimi maďarský poručík, pak oslovili i mě. S tím poručíkem jsme pak vyhráli vojenskou hudební soutěž. A on zjistil, že mu tam vadím, tak mě nechal převelet do Michalovců k útvaru, kam chodili Češi za trest.

Je nějaká písnička, ke které máte zvláštní vztah?

Vždycky říkám, že kdybych řekl jednu, ublížil bych tisícům jiných. Jeden odborník a můj kritik prohlašoval: Sinatra zpíval svůj New York do smrti, ty zpívej Hradiště, když si to lidé přejí. Zpívej Za tú horú, za vysokú, když to chtějí. To nesmí chybět.

Na co s odstupem nejraději vzpomínáte, co se vám vrylo do paměti?

Cesta autobusem napříč Amerikou a Kanadou v roce 1971 s Brolnem. To byla velká životní škola. Poznal jsem svět, který byl tady označovaný jako ten nejhorší. Přitom tam všechno bylo a fungovalo. Najeli jsme čtyřiačtyřicet tisíc kilometrů. Vystupovali jsme nejen pro krajany. Dokonce jsme zpívali ve sportovní hale pro deset tisíc školáků. Měli jsme obavy, co jim ta muzika řekne. Přišli jsme, byl tam strašný řev, ale když zazněly první tóny, tak hala najednou ztichla. Skončilo to velkým potleskem.

Chtělo se vám vůbec zpátky?

Ano. Už jsme nechtěli hamburgery, přáli jsme si tvarůžky, desítku pivo a chleba se škvarkama. Tři a půl měsíce stačilo. Když jsem se vrátil, připadlo mi to tady takové šedé, lidé utrápení, uštvaní. Utéct ale nikoho nenapadlo, věděli jsme, že chleba je tam těžký a že bychom museli začínat od píky.

Jak často dnes vystupujete?

Už moc často ne. Nejvíc vystoupení mám ke konci roku. Na můj věk je jich dost. Vybírám si, kde mně bude dobře. A kde mi lidé po vystoupení řeknou: byli bychom rádi, kdybyste přijel zase. Už mám v diáři jeden koncert na rok 2013. Vánoční, v Karlových Varech. Jsem rád, že i v těchto letech mám stále komu zpívat. Kdy skončím, to neřeším.

Prozraďte, jak se udržujete ve formě?

O hlas se nestarám, to byl dar. Musím mít jediné, a to spánek. Jinak jsem od rána venku v přírodě, zima nezima. Projdu si les, když je sníh, tak jdu na běžky. Občas si také chodím zahrát fotbal za Bolkovu jedenáctku. Trochu se teď sice projevil kloub, ale já prostě nedokáži být v klidu. Doma mám navíc veterány, dvě staré krásné jawy dvěstěpadesátky a trabanta. Ošetřuji a opravuji si na nich všechno sám.

S Ivetou Dufkovou jste nazpíval cédéčko klasických árií. Máte ještě nějaký podobný sen?

Ano, cédéčko se známými evergreeny z dob Raye Charlese. Jakési demo už mám pro sebe nazpívané. Přál bych si tyto swingové lahůdky nahrát s velkým orchestrem. Ale je to mimo jiné i otázka peněz.

Kde a kdy sedmdesátku oslavíte se svými fanoušky?

Slavnostní koncert bude šestnáctého dubna v Praze. Přijde řada hostů, například fotbalisté Tonda Panenka nebo Karol Dobiáš, dále Václav Hybš, Pepa Dvořák, Karel Štědrý, Iveta Dufková, Karel Vágner, Standa Hložek. Se všemi bych si rád zazpíval. Bližší termín se nenašel, divadlo Hybernia je dost obsazené. Už teď je ale prodaných asi tři sta vstupenek.