10 dní před premiérou: Ažce je třeba sáhnout na zadek

4. 6. 2015

Uherské Hradiště - S každým krokem se ozve vrznutí dřevěné podlahy. Do tiché atmosféry Malé scény Slováckého divadla se nepříjemně zařezává. Na pódiu je v plném proudu zkouška inscenace Autista – moje zatracené nervy. Snažím se nenápadně usadit u úplně posledního stolu. Ale podlaha vrže tak, že vyruším celou zkoušku.

10 dnů před premiérou hry Autista - zkoušíme ve Slováckém divadle. | Foto: DENÍK/Martin Nevyjel

„Pojďte si sednout za námi dopředu," pronese do nastalého ticha režisér Michal Zetel a utírá si ruce do fialového trika s nápisem. Na první pohled mne sice nepoznal a mračil se, jaký nezvaný host mu to ruší zkoušku, ale pak si uvědomil, že přichází ten novinářský drzoun, který se vsadil, že zvládne roli autistického Kašpara. „Nebojte se," vyzývá mne už s lehkou ironií v hlase a na zarostlé tváři se mu přitom rýsuje laškovný úsměv. „Děkuji," šeptnu pokorně a herecká trojice Josef Kubáník, Ažka Kynclová a Pavel Majkus už znovu projíždí svou roli.

„Ty seš tak divnej, tak nemocnej, Kašpare, že s nikým chodit nemůžeš," říká na pódiu Ažka Kynclová v roli spolužačky, když se k ní blíží nevidomý Pavel Majkus, který s ní chce randit. Okamžitě ji začne neodbytně „balit" a potenciálního soka v lásce Josefa Kubáníka několika pichlavými větami zcela vyšachuje ze hry. „Ažko, nekřiv tak ty nohy. Ty dost stáčíš špičky, i když chodíš v civilu. Když tomu ještě přidáš, tak to na sebe moc strhává pozornost," upozorňuje režisér herečku, která jen bleskovým posunkem ve tváři naznačuje, že zná pro ženu i lichotivější postřehy. „Za to můžou ty boty na vysokém podpadku," sykne herečka.

Technickou proluku ve zkoušce herci využívají k debatě s režisérem a scénáristkou Alžbětou Michalovou o tanečním čísle a kreacích autistického Kašpara. Jelikož ho hraje Josef Kubáník tak zdatnější taneční výkon nepřichází v úvahu. Tanec není jeho silná stránka ani v soukromí. Naštěstí v této roli není zapotřebí. „Jožko, ty se musíš hýbat jinak. Méně. Pořád mi z toho nevychází ta bezradnost, jakou by měl Kašpar mít," přemýšlí Michal Zetel a dlouze si přitom mne oči. „A co když tedy budu já stát a ostatní kolem mne tancovat," nabízí variantu Josef Kubáník. Ostatním se to však nezdá.

Všichni si znova projedou taneční číslo. „Ještě jeden postřeh. Ažce je třeba sáhnout při tom tanci na zadek. To by zkusil každý chlap, tak to tak uděláme Pavle," přichází se zajímavým nápadem režisér. A taneční kreace ještě jednou. To už strhává do víru tance, alespoň na židli, i sympatickou nápovědu Reginu Feinbergovou. Ta celou zkoušku sedí u samotného pódia, drží v rukou text, rytmicky poklepává nohou o jeviště a pomáhá hercům chytat nit. „Super je i ten obraz, jak skotačíte vpředu a ty, Jožko, stojíš," uznává scénáristka a všichni začnou přemísťovat věci na pódiu a vymýšlejí, jak elegantně vyřešit přestavbu mezi jednotlivými obrazy.