O tom, v čem je tato kniha zcela výjimečná, jak trnitá cesta vedla k jejímu vydání, kde se vzala černobílá mývalí rodinka, ale také o své vlastní rodině a práci duly se v rozhovoru pro Deník rozpovídala jednatřicetiletá Sebastiána Chomiszak.

Popište, prosím, našim čtenářům, o čem je projekt Z lásky ke vzpomínkám.
Moc ráda. Projekt Z lásky ke vzpomínkám zastřešuje všechny aktivity, které děláme já a moje parťačka Renáta Tšponová. Naším hlavním výtvorem je kniha Já, miminko. Ta slouží k uchování vzpomínek na první roky života děťátka. Knihou provází ilustrace mývalů, se kterými postupně vznikly další produkty. S Renčou společně tvoříme a vedeme internetový obchod. Naše mývaly také dodáváme do kamenných obchodů napříč republikou.

Projekt Z lásky ke vzpomínkám však zastřešuje i naši další práci. Renča je ilustrátorka a grafička. Do budoucna bude mít u nás na webu záložku se svými službami na míru. Teď dělá například personalizované svatební pozvánky. Já jsem zase porodní dula. Klientky si o mých službách můžou přečíst právě i u nás na webu.

Kdy přišel prvotní nápad vytvořit knihu vzpomínek ze života miminka?
Byla jsem asi v pátém měsíci těhotenství s první dcerou, Josefínou, a pořádala jsem tajnou oslavu narozenin pro mého muže. Renča dorazila s tehdy ještě přítelem, teď manželem, který na střední sedával s mým mužem v lavici. Mluvila o tom, že zrovna dokončila jeden projekt a ráda by se vrhla na něco nového, nejlépe se zaměřením na děti. „Víš, co udělej? Vkusnou fotoknížku pro mimina, jak se do ní lepí fotky a náramky z porodnice. Z těch, co jsou na trhu, si nevyberu,“ plácla jsem první, co mě napadlo. A tak jsme v lednu 2018 společně začaly tvořit.

Začal koukat do oblaků a postavil si na tom podnikání
Beránci, strašidla i postavy. Muž začal sledovat mraky a dnes ho to živí

Na první pohled si nelze nevšimnout právě nádherných ilustrací, které nepůsobí nijak kýčovitě ani dětinsky. Troufám tvrdit, že se líbí dětem i dospělým. Byl to záměr?
Když jsem hledala už během těhotenství knížku pro dceru, tak na mě bylo všechno moc duhové a růžové. S Renčou jsme si sedly v představě přírodního alba a černobílých ilustrací. Záměr byl vytvořit něco, co bude vkus dětí pozitivně ovlivňovat. Je důležité, v jakém prostředí vyrůstáme a na co se často díváme.

Nápad s mývalem vznikl, když Renča na Silvestra 2017 poprvé nakreslila novoročenku s mývalem, který rozbil skleničku šampaňského. A mně se ten provinilý nešika líbil. Renča miluje mývaly odjakživa, mně zase lítají v noci na terase. Brzy bylo jasné, že budou provázet celou knihou.

Čím vším se odlišuje od podobných knih, kterých je plné knihkupectví?
Kniha se dá přejmenovat; vyndáte volný list s nápisem „miminko“ a na připravenou linku napíšete jméno děťátka. Díky výřezu v deskách vznikne například Já, Maruška. Pak bych vyzdvihla vazbu, která nám dala řádně zabrat. Výrobce trvalo najít přes sedm měsíců. Tiskárny a knihárny po nás neustále chtěly snížit požadavky – udělat méně stran, použít papír, který nevyhovoval psaní a lepení, nebyl příjemný na dotek a kazil kulturu ilustracím. Také uvázat knihu jako obyčejné knížky, za nás nebylo vůči zákazníkům fér.

V knihkupectvích jsou vzpomínkové knihy se standardní knižní vazbou. To znamená, že jsou sice prodávané s tím, že do nich budou rodiče lepit fotky, ale vazba na to není připravená. Pod tíhou fotek se trhá a knihy nejdou zavřít. Jenže poté, co už knize rodiče věnovali hodiny práce, tak ji reklamovat nejdou. Radši se smíří s izolepou okolo.

Naše kniha je vázaná jako reálné album. Vazba počítá s tím, že do ní přibudou fotky. Knihu vyrábí ručně grafické studio Voala v Praze na Letné. To nám dělá radost – že se vyrábí v Čechách a ne v zahraničí. Ohledně kvality papíru si teď procházíme složitou situací. Stejně jako třeba u stavebního materiálu je i nedostatek papíru. Nechceme ale slevit z našich požadavků, takže nám nezbývá než vyčkávat. Máme před sebou vydání dalšího nákladu knihy a také jejího pokračování Já, rostu. Obojí bude muset počkat zřejmě až do příštího roku.

Vydat svou knihu zní snadno, ale ve skutečnosti se jedná určitě o dlouhou a náročnou cestu…
V České republice lze vydat knihu přes nakladatelství, nebo samonákladem. My jsme zvolily druhou možnost. Pokud totiž člověk není známý autor, tak minimálně za první knihu dostane od nakladatelství pár drobných. My jsme však už na začátku věnovaly projektu stovky hodin práce.

U samonákladu si člověk musí vše zařídit sám. Od korektury, přes materiály, výrobce a hlavně zajistit počáteční investici. Právě ta nás srazila na kolena. Už tehdy jsme naštěstí měly početnou fanouškovskou základnu. Lidé nás namotivovali k tomu zkusit crowdfundingovou kampaň na Hithitu. Po 45 dnech – šestnácti až osmnácti hodinách každodenní práce – jsme v kampani uspěly, vybraly potřebné peníze a výroba mohla začít.

Z lásky ke vzpomínkám však není jen kniha, ale také samolepky, pexeso či dokonce desková hra. Co všechno nabízíte a na co se můžou příznivci „mývalí rodiny“ těšit do budoucna?
Všechno vzniklo díky našim fanouškům. Pro Hithit jsme musely vymyslet další produkty, aby nás mohli podpořit i lidé, kteří nemají pro knihu pro miminka využití. Po skončení kampaně se nám začali lidé ozývat, jestli by si mohli to a ono koupit dodatečně. A tak vznikl e-shop. Třeba milníkové kartičky pak vznikly díky maminkám, kterým se líbily ilustrace, a chtěly s nimi fotit děti právě formou kartiček. Mezi naše úplné novinky patří nedatovaný kalendář, nové motivy přáníček či ilustrace vydry, která bude provázet další knihou Já, rostu.

Mnoho lidí si mylně myslí, že psi vidí pouze černobíle. Pravda je však taková, že dokáží vidět i barvy, i když ne v takové míře jako lidé.
KVÍZ: Tajemní domácí mazlíčci. Víte, jakou paměť má zlatá rybka?

Sama máte dvě malé děti. Ovlivnilo to nějak nejen vznik, ale třeba i podobu knihy?
Absolutně. Nebýt mých dětí, tak knihu vydáme tak desetkrát rychleji. (smích) Bez nich by však nebyla inspirace. Díky první dceři kniha vůbec vznikla. A když jsem čekala syna, připravovaly jsme zrovna další vydání. To už jsem věděla, jaké pro mě jako mámu bylo knihu vyplňovat, takže jsme udělaly pár úprav. Zpětnou vazbu nám daly i zákaznice. Díky nim vzniklo třeba více místa na těhotenské fotky.

A teď upřímně…zvládáte sama poctivě vyplňovat vzpomínkové knihy svým dětem?
Tak to je geniální otázka, jelikož teď se můžu chlubit. Ano! Dcera má knihu narvanou k prasknutí. A protože připravujeme pokračování pro děti od 2 do 6 let, tak už jí druhou píšu do počítače. Texty pak „jen“ vytisknu a nalepím k fotkám. Mám totiž takový „škrabopis“, že mě muž vyhecoval: „Já bych si to s nimi chtěl jednou přečíst, ale s tvým písmem to nepůjde!“ Nepřehání. (smích) Mladšímu synovi je rok a půl a většinu knihy má zaplněnou. (úsměv)

PO KLIKNUTÍ SE SPUSTÍ VIDEO.

Zjistila jsem také, že mě baví sledovat videa, jak kdo tvoří. Kdyby měl náhodou někdo ze čtenářů doporučení na instgramový profil s kolážemi z fotek, budu nadšená. (smích) Sama jsem se pustila do natáčení Reels (krátká videa na Instagramu, pozn. red.) toho, jak knihu tvořím. Dost mě to baví, jen už mám synovu knihu skoro hotovou a druhý díl jsme ještě nevydaly…tu připravovanou knihu vlastně potřebuji nejvíc pro sebe. (smích)

Máte Vy sama nějaké „suvenýry“, které pro Vás maminka schovávala?
Moje mamka je neskutečně praktický člověk. Hned je se vším hotová, nesnáší bordel; podle mě jen tím, že v nějakém prostoru existuje, ho dělá čistším. Doslova. Například nedávno jely s Josefínou do Chorvatska vlakem. Hygiena v tom vlaku byla šílená, tak mamka pokaždé toaletu vydrhla, když ji měly s Josefínou použít. A personál? Ti si je zamilovali a nosili jim do kupé kafíčka a dorty. Mám dokonalou fotku Josefíny v kupé s cappuccinem. Ta půjde do alba!

Ale zpátky k otázce. Mamka všechno zbytečné vyhazuje, do toho se často stěhuje… Moje památky z dětství ale všechny tyhle akce přežily. Mám nádhernou knížku vyplněnou fotkami a příběhy. Zvlášť co mám děti, tak se k ní často vracím. Nedávno jsem objevila skutečnou perlu. Prohlížím si tu knihu od dětství, ale jedna hláška tam na moji pozornost čekala až do teď. Na otázku – Co mě ve věku 5 let nejvíc zajímá ? – mamka napsala: „Nejvíc řeším, jak se rodí děti, vagíny a co je to pupeční šňůra.“ Když jsem si to přečetla, zrovna mě čekala prezenční část kurzu pro duly. O co se děti zajímají jako malé, to je zkrátka baví i v dospělosti.

PO KLIKNUTÍ SE SPUSTÍ VIDEO.

Nahrála jste mi na další otázku. Pracujete totiž také jako dula. Přibližte, prosím, jaká je přesně role duly.
Dula provází ženu a její rodinu v těhotenství, během porodu a v šestinedělí. Je to nezdravotnická pomáhající profese. Jejím úkolem je psychická i fyzická podpora. Oproti porodní asistentce není dula zdravotník. Nemohu tedy ženu vyšetřit, ani hodnotit zdravotní stav. Na druhou stranu jsem s ní po celou dobu porodu, zatímco porodní asistentka se naráz stará o více žen a musí vyplňovat spoustu papírů. Nemá tedy prostor být s ženou neomezeně.

Při porodu nejsem k dispozici jen budoucím maminkám, ale i jejich partnerům. Snažím se tatínky zapojit, aby to byli právě oni, kdo ženě nejvíce pomůžou. Aby mohli při porodu zažívat společný pocit vítězství. Důraz dávám na pocit, s jakým rodina z porodnice odchází. Sama jsem si po prvním porodu připadala, jako bych vyhrála olympiádu. To stejné chci pro své klientky.

Využila jste Vy sama služby duly?
Ano, u druhého porodu. U prvního mi dělala „dulu“ moje mamka, prodýchávala se mnou každou kontrakci. U druhého jsem už byla přihlášena v kurzu pro duly, tak jsem si chtěla vše vyzkoušet. Hledala jsem mezi ženami, které zrovna dokončily kurz, aby můj případ mohl posloužit k certifikaci (každá dula skládá zkoušku a součástí je i prokázaní praxe). Věděla jsem, že mě to také čeká, tak jsem chtěla být užitečná. Poznala jsem se s Andreou Hůlovou, která vystudovala o rok dřív a působí v Krušnohoří. Je to anděl.

Kdy Vás poprvé napadlo, že by Vás tato práce naplňovala?
Přemýšlela jsem, co budu dělat po mateřské. Chtěla jsem dělat něco, co by mě opravdu bavilo. Po nějaké době přišel večer, kdy do sebe všechno zapadlo…

Před prvním porodem se mi dcera neotočila. Zůstala otočená koncem pánevním hlavičkou nahoru. Musela jsem být na pár dní hospitalizována, dceři se chtělo na svět dřív. I když se porod uklidnil, tak na mě lékaři zaklekli, že koncem pánevním se nerodí a půjdu na císaře. Byla jsem v šoku. Sama jsem se narodila koncem pánevním, tak mi to nepřišlo jako něco, co by se nemělo dít. Samozřejmě ten porod má svá specifika, ale většina dětí se takto dá porodit. V porodnici jsem se rozloučila s tím, že zavolám a termín císaře včas zruším. Moje lékařka z jiné porodnice mě podpořila s tím, že rodit se takto dá a akutní císař je vždy možnost. Pro jistotu jsem si načítala příběhy žen po císařském řezu, které porodily přirozeně, takzvaně VBAC (z angl. vaginal birth after cesarean, pozn. red.), abych měla naději, kdyby se náhodou něco pokazilo.

I když jsem se císaři vyhnula, ty příběhy se mnou zůstaly. Kdykoli se rodina během následujícího roku zeptala, co čtu, tak jsem odpověděla: „O porodech.“ Když mi to ten osudný večer došlo, do půl hodiny jsem měla vyhledaný kurz u České asociace dul. Zrovna za deset dní uzavíral přihlášky.

Ze slavnostního vyhlášení 12. ročníku ankety Statečné psí srdce
OBRAZEM: Stateční pomocníci. Psí hrdinové získali na Vyšehradě ocenění

Co Vás na tom nejvíce baví a co je naopak nejnáročnější?
Obrovské dobrodružství. Adrenalin, když zazvoní telefon, že se miminko chystá na svět. Atmosféra noci; porody jsou často noční záležitost. Fascinující síla a odhodlání žen, které pomáhají svým dětem na svět. Slzy štěstí na porodním sále. První fotky rodiny. Chodím si do práce pro zázrak.

Nejnáročnější je pak logistika. Sama ještě kojím syna, takže musím vše plánovat s ohledem na to i na hlídání. Bez manžela, mamky, tchyně a tchána bych to nemohla dělat. Pro tuto práci je třeba mít hlídání v pohotovosti 24/7. Čtyři týdny okolo termínu porodu je nutné být rodičce ve dne v noci k dispozici. To znamená i plánovat aktivity či výlety v dojezdové vzdálenosti jak do porodnice, tak k hlídání mých dětí.

Co všechno obnáší stát se dulou?
Absolvovala jsem roční kurz u České asociace dul. Je potřeba projít výběrovým řízením. Kurz se skládá z prezenční výuky, praxe a samostudia. Seznam povinné literatury mi dal při dvou dětech pěkně zabrat, ale přiznám se, že jsem v sobě asi poprvé objevila skutečnou Hermionu. Je úplně jiné studovat něco, co vás baví každým coulem. Kurz končí zkouškou před certifikační komisí, ke které člověk potřebuje doporučení své konzultantky. To je možné dostat až po splnění praxe – doprovodu k šesti porodům s podporou konzultantky. V praxi je pak důležité dodržovat kodex České asociace dul, doplňovat si průběžně vzdělání a účastnit se pravidelných supervizí a intervizí.

Co Vám udělalo v poslední době největší radost?
Jako první mi hlavou „proběhly“ děti. Jsem nadšená z toho, co se teď nového naučily. Hlavně v mluvení. Napadají mě ale samé pobuřující (a ultra vtipné) historky se sprostými slovy, takže je raději nebudu popisovat. Druhá věc, co mě napadla, je návštěva mojí kamarádky a spolužašky Anastasije Žur, která teď pracuje na Islandu. Spolu s naší další spolužačkou Apolenou Kalinovou a mým synem jsme strávily tři hodiny v parku. Bolelo mě břicho od smíchu ještě druhý den. Navíc jsme naplánovaly jarní cestu na Island. Pro mě jako matku na mateřské, která v roce 2022 má 2 děti, 2 školy a 2 práce, to byl zázračný zážitek.

Medailonek Sebastiány Chomiszak

Věk: 31
Místo narození: Vítkov u Opavy
Místo pobytu: Kočovný život mezi Prahou a Krušnohořím, ale brzy to bude Ústí nad Labem
Vzor: Jo March z Malých žen, Hermiona Granger, Arnold Schwarzenegger, William Wallace a Jessie Wiattová z filmu Baby Boom
Koníčky: Ukládání vzpomínek kolážováním, fantasy literatura, pečení, tanec, cestování

Kam pro více informací: Z lásky ke vzpomínkám, Profil duly Sebi a také tento profil