Přes třicet let sbírá vizitky slavných osobností ze světa politiky, umění, sportu i byznysu. Má jich na sto tisíc. „Začínal jsem asi jako většina sběratelů. Coby dítě jsem sbíral všechno možné – od známek přes obaly od čokolád až po klíčenky a plechovky od piva. Potom jsem dostal svou první vizitku a řekl jsem si, proč nesbírat zrovna toto?“ vzpomíná Jan Sagalinec.

Nejde mu přitom o počet kusů, vizitka musí být něčím zajímavá. „Počet kusů ve sbírce možná i klesá. Jde o to, že třeba máte tisíce vizitek různých firem od autoservisů přes taxislužby až po restaurace. Některé vizitky tak vyřazuji nebo posílám dál, protože bych to ani neměl kam dávat,“ říká sběratel.

Zorientovat se ve známkách není snadné a pomůže s tím zkušený filatelista
Nemáte doma schovaný poklad? Na známkách lze jedině vydělat

S nástupem moderních technologií jsou přitom vizitky na ústupu. Nač nosit někde v peněžence či po kapsách kousek papíru, když si kontakt můžete uložit do mobilu nebo počítače? „Třeba státníci – prezidenti a premiéři – dnes vizitky snad ani nemají. Neviděl jsem je ani u jiných sběratelů,“ podotýká Jan Sagalinec.

Havel i vizitka z Nauru

Koníček je to přitom náročný i finančně. Ročně rozešle až pět tisíc žádostí do celého světa a poštovné není zrovna nejlevnější. „Přitom úspěšnost je tak deset procent, možná i méně. Ale když se najde člověk, co třeba pracoval jako velvyslanec a odchází do důchodu s tím, že má krabici nebo velkou obálku plnou vizitek, které je ochotný darovat, tak to zahřeje u srdíčka. Podobně to může být úspěšný podnikatel, profesor nebo ředitel reklamní agentury, který se setkává se zajímavými lidmi. Hodně vizitek mně přišlo od oslovených osob poštou, nemálo jich dostávám darem od třetích osob. Mezi zajímavé dary můžu uvést třeba Václava Havla nebo kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva,“ dodává sběratel.

Nejvzdálenější vizitky má z Tichomoří, z Nového Zélandu a nejmenší republiky na světě - ostrovního státečku Nauru. „Mezi zajímavá místa, odkud se mně podařilo získat vizitky, patří třeba Belize, Palestina, Macao, Bhútán, Podněstří nebo Jižní Jemen. Samozřejmě mám ve sbírce i kousky z dnes už neexistujících států, jako je například Sovětský svaz, Německá demokratická republika nebo Jugoslávie," dodává.

Své poklady by rád představil i veřejnosti, zatím ale nenašel nikoho, kdo by mu umožnil uspořádat výstavu. „Byl bych rád, kdyby aspoň část mé sbírky mohla vidět veřejnost. Sám na to ale nemám prostředky. Kdyby měl někdo zájem, mám kontakt na svých webových stránkách. Třeba se to i díky Deníku povede,“ uzavírá Jan Sagalinec.